Promítání
„Abstraktní pohyb by byl pohybem odděleným od něčeho, co se pohybuje.“
Fred Worden
„Film Freda Wordena One je pro mě průlomovým filmem tohoto desetiletí, pokud jde o průnik k dosud nesněným kinematografickým jevům/estetické zkušenosti. Pořádně to uvolňuje mozek.“
Ken Jacobs
Fred Worden, označovaný za „průkopníka kinematografického optického zkoumání po roce 1960“, strávil více než pět desetiletí zkoumáním toho, co filmový restaurátor Mark Toscano nazývá „vnějšími hranicemi našeho vidění“. Na California Institute of the Arts (CalArts) studoval u Pata O’Neilla a Roberta Nelsona a experimentoval s širokou škálou přístupů k filmové tvorbě. Postupně si tak vytvořil filmový jazyk, který se stále více vzdaloval konvenční reprezentaci. V jeho pozdější analogové tvorbě se tento přístup výrazně přiblížil tvorbě jeho dlouholetého přítele Kena Jacobse, přičemž oba se obrátili k minimalistickým a repetitivním pohyblivým obrazům. Jacobs zemřel v říjnu 2025, Worden v březnu 2026. Zatímco Jacobsovo dílo bylo od té doby připomenuto řadou projekcí po celém světě, Wordenova kinematografie zůstává podstatně méně známá. Tento dvouprogram představuje jeho tvorbu v České republice vůbec poprvé a zaměřuje se především na jeho 16mm filmy.
Jak Worden vysvětluje ve své veřejné přednášce After Hours in the Cerebral Kitchen: Experimental Filmmaking in the 21st Century (Po zavírací době v mozkové kuchyni: Experimentální film v 21. století ) z roku 2010, kterou pronesl na University of Maryland a jejíž veřejně dostupný záznam lze vřele doporučit, vnímání objektivně nereprodukuje realitu. I když vědomá mysl přesně ví, na co se dívá, samotná percepční stránka může nadále vytvářet vlastní přesvědčivou iluzi. Worden chápe film jako mechanismus, který prostřednictvím očí a uší dodává smyslové informace přímo do mozku. V tomto smyslu má jeho přístup zřetelnou souvislost s dadaismem: obrací se k instinktivnější rovině vnímání a zkratuje navyklé významové procesy. Worden doufal, že abstraktní pohyb by se nakonec mohl stát formou neverbálního myšlení – tím, co podle pojmu Stan Brakhage nazývá „pohybujícím se vizuálním myšlením“ (moving visual thinking).
Napříč Wordenovou analogovou i digitální tvorbou lze jasně rozlišit filmy, které pracují s rozpoznatelnou realitou, a filmy, jejichž podoba směřuje k úplné abstrakci. Tato retrospektiva se zaměřuje na jeho analogové 16mm filmy, v nichž jsou již obě tyto tendence plně rozvinuty. Ve filmu Throbs se nalezené záběry cirkusů, lunaparků a automobilových nehod opakují, překrývají a deformují do střetů barev a tvarů, doprovázených opakující se zvukovou stopou, která postupně graduje. Lure rozprostírá nehodu na zamrzlém jezeře do toho, co Worden nazývá „vizuální maticí“, zatímco ve filmu Breakout rotující kamera proměňuje vodu, mosty, automobily, kouř a fasády v téměř nepřetržitou trajektorii energie. Introduction to the Secret Society redukuje tváře, postavy a davy na proměnlivé vztahy mezi figurou a pozadím; vložení izolovaných barevných polí připomíná tvorbu Wordenova přítele Paula Sharitse, zatímco hravé řazení výjevů z každodenního života v sobě nese také něco z odkazu jeho pedagogů z CalArts.
V plně abstraktních filmech je toho mnoho vystavěno na autonomním pohybu. Automatic Writing a Automatic Writing 2 rozvíjejí myšlenku automatismu, úzce spojenou s dadaistickými pokusy obejít racionální kontrolu; druhý z filmů zkoumá to, co Worden označuje za zónu, v níž se proti sobě chvějí „světlo a žádné světlo“. The Or Cloud se stává „proudícím tokem“ filmových polí a artikulované energie, směřujícím bezprostředně k oku. Tyto filmy spojují Wordenovu tvorbu s delší tradicí abstraktního a percepčního filmu. Hans Richter a Len Lye – Boulevard byl výslovně koncipován jako reakce na Lyeův film Free Radicals – poskytují starší model pohybu oproštěného od rozpoznatelných objektů. Hravé destabilizování vnímání u Ernieho Gehry, například ve filmu Reverberation, kde nestabilní registrace, přefotografování a pulzující zrno způsobují, že známé obrazy oscilují mezi reprezentací a čistou filmovou energií, nachází blízkou paralelu ve Wordenových vlastních proměnách rozpoznatelného vidění v percepční události. Snad nejbližší paralelu však představuje Ken Jacobs, jehož práce v rámci projektu Nervous System střídají téměř identická filmová políčka a vytvářejí blikání, zdánlivý pohyb a prostorové efekty, které nejsou přítomné ani v jednom z jednotlivých políček – což má velmi blízko k Wordenově fascinaci pohybem vznikajícím uvnitř vnímání, nikoli pouze pohybem zaznamenaným kamerou.
Vyvrcholení přichází na konci druhého programu monumentálním filmem One: přibližně šestadvacetiminutovým dílem vytvořeným z jediného černobílého filmového políčka. Toto osamocené políčko, opakovaně obracené samo k sobě prostřednictvím opakování a transformace, postupně ztrácí to, co Worden nazývá svou „obrazovou podobou“ (pictorial guise), a rozpadá se na „čistou dynamiku“ – nepřerušovanou hru světla a tmy. Právě zde dosahuje Wordenova představa „abstraktního pohybu“ snad své nejkoncentrovanější podoby: nezůstává téměř nic než jediné filmové políčko, projekce, trvání a aktivita vlastního zraku diváka.
Ilya Lukinykh
Další dramaturgické cykly
