1955–1965: Desetiletí, které stvořilo moderní korejský film

„Poslal mě Bůh na svět jako zbloudilou kulku, která nezná svůj cíl? Nyní uzrál čas, abych se konečně vydal nějakým směrem.“

Cheol-ho (Zbloudilá kulka)

Když se v polovině padesátých let minulého století Korejský poloostrov zotavoval z následků ničivé války, filmový průmysl prakticky neexistoval. V následujícím desetiletí se však odehrál malý zázrak. Období mezi lety 1955 až 1965 – dnes označované jako zlatý věk korejské kinematografie – nebylo jen dobou kvantitativního růstu filmové produkce, ale především érou neuvěřitelné umělecké odvahy, estetického experimentování a kultivace filmového jazyka.

Toto dynamické desetiletí mapujeme prostřednictvím pětidílné filmové série. Začíná vzácným pohledem na postavení žen v poválečné společnosti od první známé korejské režisérky Park Nam-ok (Vdova, 1955) a syrovou městskou kronikou odhalující střet mezi korejskou tradicí a západním vlivem z prostředí černého trhu (Květina v pekle, 1958). Neorealistický přístup k filmové řeči dosahuje svého vrcholu v dojemném rodinném dramatu Kočí (1961) a v neúprosné existenciální beznaději kultovního filmu Zbloudilá kulka (1961) – díla, které se stalo mrazivým manifestem poválečné frustrace a dodnes je považováno za jeden z vrcholů korejské kinematografie.

Příběh tohoto zlatého věku však formálně nekončí s filmovým (neo)realismem. S postupující modernizací si filmaři a filmařky připravili půdu pro čistě žánrovou zábavu. Závěrečný snímek, nespoutaný nadpřirozený horor Krvežíznivý zabiják (1965), demonstruje vizuální mistrovství, technickou brilantnost a hravou ironii, s nimiž se tehdejší kinematografie dokázala rozloučit s tímto mimořádným desetiletím.

Program v partnerství s Korejským filmovým archivem a Korejským velvyslanectvím v Praze.