Oběť / Offret

k 40. výročí úmrtí Andreje Tarkovského

↓

„Oběť je dokončena těsně před filmařovou smrtí, dřív, než se může znovu setkat se synem, jemuž film věnoval („s důvěrou“) jako poslední poselství a který tak zdědí i základní traumatickou situaci jeho životního příběhu. Svědčí to jistě znovu jenom o staré pravdě, že za každé inspirované dílo ručí jeho tvůrce celým osudem. (...)

V závěru Oběti je jenom tanec na plátně o to „lehčí“, že přímo sytí svou ladnost vědomím lidské křehkosti; že je i výrazem relativity hranic mezi naší slabostí a silou, mezi mocí a bezmocí. Přes vážnost chvíle (i svůj jinak „rusky“ těžkomyslný naturel) tak Tarkovský do tance přirozeně zahrne i drobné „gagy“, jež mu jaksi vyplynou jen ze svobody – básnické i lidské –, kam jeho projev ústí, a jež „objektivně“ zahrnuje i humor. Smějeme se, když hrdina zapaluje dům a neškrtají mu zápalky, když se těsně před zapálením nahne zpět na balkon, z něhož už začal slézat po žebříku, a rychle dopíjí zapomenutý tu koňak, smějeme se, i když pak před hořícím domem utíká přivolaným zřízencům z ambulance, sotva se jim ho do ní povedlo vecpat. Humor je tu jen silnější o bezelstnou radost, nalezenou hrdinou zároveň s odvahou vidět se – a přijmout – v celé své nahotě, bez iluzí a bez póz.“

Petr Král