Díra / Le Trou

Dne 20. února 1960 zemřel Jacques Becker ve věku pouhých 54 let, zanedlouho poté přišel do kin jeho poslední film, Díra, ve stejném týdnu jako U konce s dechem. Ve velkém sále kina Marignac, vhodném spíš pro velkofilmy, se Beckerovo psychologické vězeňské drama u běžného publika „nechytilo“, zatímco diskuse pařížských intelektuálů zcela ovládl debut Jeana-Luca Godarda. Nebýt vytrvalé podpory zprvu nepočetné hrstky zasvěcenců, by dnes Díra sotva figurovala na seznamech nejlepších francouzských filmů. K neoblomným příznivcům filmu Díra patřil od samého počátku režisér Jean-Pierre Melville, který se na něm nepřímo podílel (současně stál ale také coby herec u zrodu U konce s dechem). Po letech k tomu poznamenal:

„Nespokojen s pokusem natočit Díru – ale každý film je pokus –, natočil Becker ten film celý ještě jednou – v mém studiu v ulici Jenner. Každý záběr v 25, 28, 30, 33 pokusech, z nichž nakonec stejně použil první, druhý, třetí, nanejvýš šestý. Perfekcionismus se obrátil proti samotnému tvůrci. Pamatuji si jeho potřebu kontaktovat pohledem svého syna Jeana Beckera, aby po dvacáté viděl jeho přikývnutí, bylo to pro něj neuvěřitelně důležité.“

Námět a scénář, zčásti autobiografický, pocházely od jiného později známého režiséra, José Giovanniho. (Vše, co má ve francouzském kriminálním žánru 60. a 70. let hodnotu, vychází víceméně z tradice Becker – Melville – Giovanni.) Pět mužů odsouzených k dlouholetým trestům plánuje vykopání tunelu a útěk pařížskou kanalizací. Příběh je pojednán realisticky, s bressonovskou strohostí (dost nečekanou u režiséra z renoirovské „líhně“), nezní tu hudba, ale jen přirozené zvuky. Věcná kamera Ghislaina Cloqueta (pozdějšího kameramana Roberta Bressona) pozoruje pět hrdinů, vývoj vztahů mezi nimi daných povahovou rozdílností, celý jejich pokus o útěk ze zajetí na tenkém laně přátelství, nahlodávaném nedůvěrou a přetrženém zradou.