ŽERT
Československo 1968
režie: Jaromil Jireš
scénář: J. Jireš, M. Kundera - podle stejnojmenného románu Milana Kundery
kamera: Jan Čuřík
hudba: Zdeněk Pololáník
hrají: Josef Somr (Ludvík Jahn), Jana Dítětová (Helena Zemánková), Luděk Munzar (Pavel Zemánek), Evald Schorm (laborant Kostka), Jaroslava Obermaierová (Markéta Pospíšilová), Věra Křesadlová (Věra Brožová), Michal Pavlata (Jindra Tkadlečka)
V šedesátých letech 20. století se v komunistickém Československu postupně uvolňují politické poměry, což má dopad i na rozvoj umění. Pod vlivem liberalizace společnosti se
v dílech především mladých tvůrců tzv. nové vlny (ale i těch starších) čím dál častěji objevují kritické pohledy. Vznikají díla vyvracející mýty druhé světové války, poúnorového období, budování socialismu. Točí se společensky angažované snímky, v nichž se dříve jednoznačné postoje relativizují, mění se černobílý pohled na dějiny i současnost, poukazuje se na spáchané křivdy, státní byrokracii i absurditu života v socialismu (OBCHOD NA KORZE, OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, AŤ ŽIJE REPUBLIKA, KOČÁR DO VÍDNĚ, OHLÉDNUTÍ, ŽERT, SMUTEČNÍ SLAVNOST, VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA, SEDMIKRÁSKY, O SLAVNOSTI A HOSTECH, DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC aj.).
Přes relativní svobodu je i v tomto období některým snímkům ztěžována distribuce či přímo jejich realizace, tvůrci jsou často osočováni z antisocialistických myšlenek. Po sovětské okupaci spojené s „konsolidací“ poměrů a se znovuzavedením dočasně uvolněné cenzury nesmí být realizace několika děl dokončena (PASŤÁK, ARCHA BLÁZNŮ…), další již hotové snímky putují přímo do trezoru (UCHO, SKŘIVÁNKY NA NITI…). Mnozí autoři (Juráček, Procházka…) se oficiálně nemohou podílet na nových projektech. Z distribuce se stahuje stovka filmů, mezi nimi i ŽERT režiséra Jaromila Jireše, považovaný za jeden z „nejnebezpečnějších“.
V ŽERTU se jeho tvůrci kriticky dotkli 50. let, tzv. éry stalinismu i celé komunistické ideologie. Snímek vznikl podle stejnojmenného románu spisovatele Milana Kundery, který se podílel i na jeho scénáři. Na rozdíl od literární předlohy, která nabízí čtenářům několik subjektivních pohledů, ve filmu vše vidíme pouze očima hlavního hrdiny. Tím je Ludvík Jahn, který nedokáže zapomenout na křivdu, jež se mu před mnohými lety stala a pozměnila celý jeho život. O Ludvíkově minulosti se dovídáme postupně z jeho neustále se objevujících vzpomínek, ve kterých se vrací k nepovedenému žertu. Ten zavinil jak jeho vyloučení z fakulty, tak i následná léta strávená v dolech u technických vojenských jednotek (PTP). Z retrospektiv se dovídáme i o Ludvíkově nedávném setkání s Helenou, manželkou bývalého spolužáka Zemánka, který se nejvíce zasloužil o jeho vyloučení z fakulty. Příležitost k pomstě se Ludvíkovi naskytne v rodném městě, kde se rozhodne naivní Helenu svést. Situace po patnácti letech je však již zcela jiná. Zemánek, který necítí žádnou vinu, se nezajímá ani o svou, ani o Ludvíkovu politickou minulost a s manželkou dávno nežije. Pomsta pramenící z Ludvíkovi neschopnosti odpouštět je tragicky směšná, nespravedlnost je trestána další křivdou.
Snímek Jaromila Jireše, který patří mezi přední filmy české nové vlny, je na první pohled velmi střízlivě natočen. Jako v mnohých jiných snímcích 60. let je velký důraz kladen na autentické prostředí příběhu. Film se odehrává především v reálných exteriérech jihovýchodní Moravy. Sešlost prázdných ulic malého města, kterými Ludvík prochází i nepovedená folklórní slavnost, pozbývající své původní funkce, jsou nejen obrazem stavu Ludvíkovy duše, ale i celé společnosti. K návratu do minulosti a zpět jsou použity ostré střihy, které pojí k sobě jen zdánlivě nesourodé scény. Ludvík si vzpomínky vybavuje nejen na základě vizuální podobnosti s tím, co momentálně prožívá, ale i pod vlivem hudby, která ironicky dokresluje dávné zážitky. Subjektivní pohled hrdiny na minulé události je zajímavě zvýrazněn tím, že ho ve vzpomínkách dlouho nespatříme. Slyšíme pouze Ludvíkův hlas, postavy s ním hovořící se otáčejí ke kameře, jako by mluvili s ním. Samotná tragikomická postava Ludvíka Jahna je typickým příkladem hrdiny, objevujícím se ve filmech nové vlny. Tito antihrdinové velmi často procházejí existenciální krizí. Jejich chování nemusí být vždy jednoznačně morální, o svém osudu stěží rozhodují sami, spíše se stávají oběťmi historických změn a událostí.
JAROMIL JIREŠ ( 1935 - 2001)
- často označovaný za mluvčího české nové vlny vystudoval na pražské FAMU kromě režie i kameru. V roce 1963 debutoval lyrickým snímkem KŘIK, ve kterém zachytil den mladého páru očekávajícího narození prvního dítěte. Stejně jako u jiných tvůrců české nové vlny (především v rané tvorbě Formana a Chytilové) je u Jireše zřetelný vliv moderních evropských směrů, a to především cinema - verité. Pomocí dokumentaristických postupů (např. skrytá kamera) se Jirešovi podařilo zachytit věrohodný obraz každodenní skutečnosti. Příběh je mozaikovitě poskládán z drobných příhod a scén, které za sebou plynou bez časové posloupnosti. Slyšíme útržky dialogů, vidíme reálné záběry z pražských ulic, nahlížíme do představ a snů mladé dvojice, které nám přibližují nejen jejich významný den, ale především pocity vážící se k narození potomka. KŘIK byl v rámci české kinematografie pokládán za velmi objevný a novátorský počin, těšící se přízni kritiků. Dalším snímkem Jaromila Jireše byla středometrážní ROMANCE, začleněná do povídkového filmu PERLIČKY NA DNĚ, považovaného za manifest nové vlny. Kromě Jireše se na filmu, který vznikl podle předlohy Bohumila Hrabala, podíleli i Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm a Jan Němec. V druhé polovině 60. let natočil Jireš několik dokumentárních snímků. V OBČANU KARLU HAVLÍČKOVI rekonstruoval konflikt známého novináře se státní mocí. Podobné téma je námětem i dalšího Jirešova dokumentu TRIBUNÁL, který se vrací k osudům malíře Emila Filly v 50. letech zavrženého oficiálními orgány. Moravský folklór a obyvatelé Slovácka Jireše inspirovali k natočení dokumentárních snímků HRA NA KRÁLE, DĚDÁČEK a CESTA DO PRAHY VINCENCE MOŠTKA A ŠIMONA PEŠLA Z VLČNOVA. Nedlouho po ŽERTU natočil Jireš podle předlohy Vítězslava Nezvala pohádkový horor VALERIE A TÝDEN DIVŮ. Vizuálně stylizované surrealistické dílo o dívce prožívající děsivé fantazie znamenalo nečekaný odklon od předešlé formy Jirešových realistických snímků. K další literární předloze režisér sáhl v sedmdesátých letech, kdy podle knihy Zlomky života natočil snímek …A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY. Zfilmoval v něm osudy Marušky Kudeříkové (1921 - 1943), která byla za ilegální odboj vězněna a popravena fašisty. Z Jirešovy televizní tvorby 70. let můžeme připomenout např. snímek IL DIVINO BOEMO o skladateli Myslivečkovi. Divácky úspěšnými snímky Jaromila Jireše byly filmy MLADÝ MUŽ A BÍLÁ VELRYBA či CAUSA KRÁLÍK, které však nedosáhly kvalit jeho raných děl. Ze snímků natočených v osmdesátých letech zaujal např. LEV S BÍLOU HŘÍVOU věnovanýLeoši Janáčkovi. K nejnovějším Jirešovým filmům patří HELIMADOE a UČITEL TANCE. Dva roky před smrtí natočil tento tvůrce svůj poslední snímek DVOJROLE s Terezou Brodskou v hlavní roli.
Výběrová filmografie Jaromila Jireše
Doporučená literatura k Jaromilu Jirešovi
Autorka textu: Marta Mentzlová
