VÝCHOD SLUNCE
(Píseň dvou lidských bytostí)
Sunrise, USA 1927
režie: F. W. Murnau
námět: Hermann Sudermann - novela Cesta do Tilže
scénář: Carl Mayer
kamera: Charles Rosher, Karl Struss
výtvarník: Rochus Gliese
hrají: George O’Brien (Muž), Janet Gaynorová (Žena), Margaret Livingstoneová (Svůdnice), J. Farrell MacDonald (fotograf), Bodil Rosingová (služebná), Ralph Siperly (holič), Eddie Boland (gentleman), Gino Corrado (vedoucí salonu)
„Tento příběh muže a jeho ženy je stejně odnikud jako odevšad. Člověk se s ním může setkat kdekoli a kdykoli,“ … tak zní děj otevírající titulek.
Společně s uvedeným podtitulem filmu je tak divákovi výmluvně naznačen umělecký záměr i zvolená forma této první americké produkce německého režiséra F.W. Murnaua : myslitelně nejjednodušším způsobem co nejpřesvědčivěji postihnout sílu, moc a mystiku lásky mezi ženou a mužem a prostřednictvím poetiky filmového výrazu pochytit její všeplatnou podstatu, jakož i rozměr její nadčasovosti. Murnau vždy usiloval o ryzí kinematografický výraz s důrazem na vizuální poetiku a symboliku.
Dosáhnout však kýžené nezávislosti filmu na jakékoli jiné dřívější umělecké formě, kdy „pohyblivé obrazy budou svébytným uměním, jež nemá nic společného s literaturou či jevištěm a dokáže vyjádřit jemné záchvěvy pocitů i hnutí mysli, co mluvenému dramatu jsou nedostupné,“ považoval Murnau spíše za věc budoucnosti. Vycházel totiž z přesvědčení, že kinematograf svého velkého básníka dosud nepoznal, třebaže němý film v druhé polovině dvacátých let minulého století dostoupil svého uměleckého vrcholu, a to i jeho vlastním přispěním. Byť má VÝCHOD SLUNCE onen předvídaný ideál formální vytříbenosti téměř na dosah, svým námětem je stále ještě svázán s literaturou. Murnaův blízký spolupracovník jeho několika předcházejících německých filmů Carl Mayer zde vytvořil scénář podle novely Hermanna Sudermanna Cesta do Tilže. Ve snaze dosáhnout univerzální šíře výpovědi vyhýbá se v jeho podání scenáristické přepracování námětu původní časové i geografické konkrétnosti, opouští religiózní akcenty a naturalistický styl, jemuž byl podřízen i závěr předlohy.
Zcela prostinká linie děje – svodům nevěry podlehnuvší muž se vrací ke své ženě poté, co se ocitne na samém pokraji hrůzného morálního selhání – je ve své jednoduchosti klamně zavádějící. Pod svou prvoplánovou melodramatičností totiž obsahuje nejen překvapivou tématickou bohatost, ale i pestrost prostředků formy, naplňujících poslání významové symboliky.
Dominantu narace tedy tvoří vztah mezi mužem a ženou, jenž se v průběhu děje objevuje v několika obměnách (odcizený, nelegitimní, koketní, v lyrickém souznění), přičemž manželskému stavu je přisouzena zásadní autorita obecně sdíleného předpokladu, že je nejen přirozenou, ale i nutnou podmínkou, základem existence lidského společenstva. Mozaiku dalších tématických zájmů filmu pak dotváří např. obraz ženy jako panenské světice / matky v protikladu k dráždivě svůdné, ale padlé ženě, odvěký konflikt mezi venkovem a městem či budoucností opodstatněná modernita ve vší své horečnaté povrchnosti v kontrastu s bezpečím nehybné starobylosti, poutající svým nádechem omamné nostalgie.
Výtvarné provedení scény, kameramanská práce se světlem a prostorem i celkové stylistické řešení tohoto filmu pak mezi jiným také otevírají otázky vztahu literatury a filmu, významových rozličností expresionismu a impresionismu, filmového realismu a umělosti filmového prostoru, pojetí dramaturgie evropského uměleckého filmu v protikladu k americkému filmu atrakcí.
Z mimořádně prestižního prvního udílení cen Americke akademie filmového umění a věd za období 1927 – 1928 si film VÝCHOD SLUNCE odnesl cenu Oscara v kategorii „umělecké kvality filmu“, která už žádnému dalšímu filmovému dílu udělena nebyla.
Svým ideovým pojetím i stylistickým projevem VÝCHOD SLUNCE silně předjímá žánr film noir, jenž se plně rozvinul teprve až v druhé polovině čtyřicátých let.
FRIEDRICH WILHELM MURNAU (1888 – 1931)
Zcela zřetelný úhel pohledu na charakter filmové tvorby F.W. Murnaua nabízí jeho oblíbené čínské přísloví „Jeden obraz je nad deset tisíc slov.“ Poután nekonečnými proměnami a možnostmi světla, stejně jako očarován pohybem kamery, Murnau je navýsost vizuálně zaměřeným filmařem, jenž jako jeden z mála dokázal vymezit slovo v kinematografické tvorbě do výhradně podružného, pouze pomocného postavení (např. v zahraniční verzi snímku POSLEDNÍ MUŽ se vyskytoval pouze jeden mezititulek a přesto zůstal dokonale srozumitelný).
Murnau se nezajímá o ekonomické či společenské souvislosti dramat svých hrdinů. Naopak, snaží se „pouze“ proniknout do jejich niterného prostoru, v němž se podle něj odehrávají ty nejpoutavější proměny, zvraty a konflikty. Možnost vtělit je pak do názorné vizuality pro něj představovala nejzazší možný umělecký nárok filmového umění.
„Říká se o mě, že mám vášeň pro ‚úhly kamery‘. Jenže já nedělám trikové scény z nezvyklým pozic jen proto, abych docílil překvapivý efekt. Pro mě kamera představuje oko člověka, prostřednictvím jehož mysli pozorujeme události na plátně. Proto musí někdy sledovat postavy i do neobvyklých míst, jako např. ve filmu VÝCHOD SLUNCE sleduje Muže, jenž spěchá na milostnou schůzku se Ženou z města. Kamera musí vířit, nakukovat, rychle přecházet z místa na místo, být stejně hbitá jako mysl, zvláště v okamžiku, když nastane potřeba zveličit divákovi myšlenku nebo emoci, jež právě zcela ovládá duševní svět postavy. Jsem si jist, že filmy budoucnosti budou čím dále tím více používat tyto ‚úhly kamery‘, či ‚dramatické úhly‘, jak já sám je raději nazývám. Ony totiž napomáhají fotografovat myšlenku.“
Murnau byl bytostně spjat s kulturním děním Německa z konce předminulého a začátku minulého století. Jeho původní jméno znělo F.W. Plumpe, svůj umělecký pseudonym si zvolil podle malého bavorského městečka Murnau, sídla skupiny avantgardních intelektuálů a výtvarníků známé pod názvem Modrý jezdec, jejímž byl po nějakou dobu volným členem. Na heidelbergské univerzitě studoval dějiny umění a literaturu. Divadlo bylo přirozenou součástí jeho života již od jinošského věku. Velmi jej ovlivnila spolupráce s Maxem Reinhardtem v jeho Deutches Theatre, kde působil jako herec i asistent režie. S hereckým kolegou Conradem Veidtem posléze založil filmovou společnost Murnau Veidt Filmgesellschaft. V období 1919 až 1923 natočil na sedmnáct filmů, z nichž většina je ztracena, stejně jako jeho druhý americký snímek ČTYŘI ĎÁBLOVÉ. Evropské proslulosti nabyl díky hororu UPÍR NOSFERATU, světově uznávaným tvůrcem se pak stal přispěním POSLEDNÍ ŠTACE, jež mu také otevřela hollywoodské brány. Premiéry svého posledního, v semidokumentárním stylu natočeného snímku TABU, jenž se také stal součástí kinematografické klasiky, se nedožil. Zemřel na následky tragické autonehody.
Výběrová filmografie Friedricha Wilhelma Murnaua
Doporučená literatura k Friedrichu Wilhelmu Murnauovi
Autor textu: Věroslav Hába
