V SOBOTU VEČER, V NEDĚLI RÁNO
Saturday Night and Sunday Morning / Velká Británie, 1960
scénář: Alan Sillitoe - podle vlastního stejnojmenného románu
kamera: Freddie Francis
hudba: John Dankworth
hrají: Albert Finney (Arthur Seaton), Shirley Ann Fieldová (Doreen Grettonová), Rachel Robertsová (Brenda), Hylda Bakerová (teta Ada), Norman Rossington (Bert)
V druhé polovině padesátých let minulého století sílil ve Velké Británii pocit společenského a kulturního rozjitření, pramenící z vědomí, že životní modely a hodnoty stále určují usedle plytké střední či výstředně nekonformní nejvyšší vrstvy, byť rapidní spontaneita sociálních proudů a proměn vytvářela už zcela jinou skutečnost. Reflexi nespokojenosti s daným stavem jako první vyjádřila literatura. Přízvisko „rozhněvaní muži“, jež si vysloužili vesměs mladší autoři, jako např. David Storey, John Braine či Alan Sillitoe, vystihuje útočnou urputnost jejich přesvědčení a názorových postojů motivovaných zájmem o sociální tématiku (např. deprimující životní okolnosti dané chudobou či duchovně kulturní ubohost průmyslových měst, potřeba revolty) zaměřenou na dosud opomíjené „dramaticky neefektní“ vrstvy společnosti. Tím také nutně dospěli k novému, plebejskému typu hrdiny, jenž není dalek mladistvé delikvenci. Důsledkem tohoto zacílení vnesli rozhněvaní autoři do literatury a dramatu pro Británii netypický styl ideologicky konfrontačního sociálního realismu, jenž duchem i formou zjevně navazoval na kontinentální neorealistický výraz. První podstatné, nahlas a veřejně vyslovené pojmenování problematiky současnosti přineslo divadelní představení Ohlédni se v hněvu dramatika Johna Osborna, které do své premiéry vstoupilo v květnu 1956.
Ještě o něco dříve prosazoval filmový časopis oxfordské univerzity Sequence názor, že „britská komerční kinematografie je produkt ve své podstatě spíše buržoazní než revoluční a není vlastností střední vrstvy zkoumat samu sebe pohledem přísně objektivním či prezentovat nižší nebo vyšší části společnosti se sympatiemi a respektem.“ Zjevný důkaz faktu, že i v tehdejším ostrovním filmu se již schylovalo k nástupu nové generace.
Rozbuškou k nové hodnotové explozi v britské hrané kinematografii, z jejíž síly se dotvořila nová generační vlna filmových tvůrců, se stalo drama Jacka Claytona MÍSTO NAHOŘE, natočené podle Braineova stejnojmenného románu s hrdinou, přesně řečeno antihrdinou, jenž je odhodlán navzdory všem morálním imperativům překonat hranice pasti svého nízkého původu. Z produkčního hlediska je příbuznost tohoto filmu s „novou vlnou“ spíše náhodná, vznikal totiž jako větší produkce středního proudu v tradici a stylu filmové adaptace (soudobé) literatury, ale vykazuje již některé znaky „nové vlny“ – odehrává se v průmyslové zóně severní Anglie, nekrášlí lidské charaktery a odhodlaně pojednává dosud dogmatizované téma sexu. Bezprostředně za ním však již následovala samotným Osbornem do filmového scénáře přepracovaná, co do popisu sociálních i vztahových frustrací zcela otevřená, až brutálně syrová výzva OHLÉDNI SE V HNĚVU, která již celistvě náležela ve svém obsahu, formě i produkčním pojetí k novému filmu. V tomto okamžiku, a opravdu jen s nepatrnou nadsázkou, lze vyslovit postřeh, že jakmile se představitelé filmového hnutí „Free Cinema“ úzce spojili s „rozhněvanými muži“ literatury, britskou kinematografii se rozlila „nová vlna“.
Třebaže rok 1960, kdy film V SOBOTU VEČER, V NEDĚLI RÁNO vstoupil do kin, je obdobím, v němž proměny britské kinematografie byly stále ještě ve své první polovině, lze říci, že „nová vlna“ touto hranou prvotinou Karla Reisze kulminovala. Produkčně její vznik zajišťovala společnost Woodfall Film Production, založená členy hnutí „Free Cinema“ pro svou potřebu natáčet i hrané snímky. Praktickou produkci pak Reiszovi zajišťoval kolega Tony Richardson a scenáristicky ji připravil Alan Sillitoe ze svého stejnojmenného románu.Tento námět samozřejmě vymezil její ideologické sociálně kritické zaměření a výraznou realistickou vyhraněnost, nicméně o klasicky postavené společenské drama s konečným střetem a katarzí se nejedná, spíše jen o několik volně řazených výjevů epizodického charakteru ze života obyvatel dělnické čtvrti. Do centra pozornosti je zde však postaven nezvykle silný hrdina. Je jím charismatický, velmi schopný dělník Arthur Seaton, jenž v sobě nese silný odpor k autoritě a přirozený mladistvý vzdor. I když podvědomě žije přáním odpoutat se, překonat omezující horizonty svého prostředí, jeho duševní rozměr k tomu není dost velký. Vlastně se realizuje pouze v jalových projevech síly, chvástavém chlapství a zbytečných provokacích. Zdá se, že je předurčen ke stejné pocitové rezignaci, jíž žije jeho okolí.To, že se Seaton nakonec sžívá s představou konvenčního manželství, jinými slovy ubíjejícího stereotypu ve jménu proklamované „lepší“ budoucnosti, uvádí tento film do nesourodě melodramatické roviny, která však spíše než oslabuje, jen potvrzuje věrohodnost líčeného děje.
KAREL REISZ (1926 – 2002)
Narozen v Ostravě předválečného Československa, do Velké Británie se Karel Reisz dostal ve věku necelých třinácti let jako jedno z židovských dětí zachráněných proslulým Nicholasem Wintonem. Kvakerská komunita se ujala jeho vzdělání, včetně vysokoškolského, na univerzitě v Cambridgi. Posléze učil na základní škole a psal filmové recenze, mimo jiné i pro zavedený filmový měsíčník Sight and Sound. Aniž strávil jediný den ve střižně, napsal příručku „Technika filmového střihu“, dodnes ceněnou publikaci, neboť problematiku filmové montáže pojímá z teoretického hlediska. Jako redaktor filmového časopisu Sequence, spolu se svým tamějším spolupracovníkem Lindsayem Andersonem, je také vnímán jako spoluzakladatel hnutí „Free Cinema“, neboť jako dramaturg Národního filmového kina zorganizoval zde několik programů z filmů mladých, nezávislých dokumentaristů. Sám těmto prezentacím přispěl dvěma filmy natočenými v rozmezí 1956 – 1959 MAMINKA TO NEDOVOLÍ a MY JSME HOŠI Z LAMBETHU. V hraném filmu debutoval roku 1960 zásadově proklamativním a také vysoce hodnoceným snímkem V SOBOTU VEČER, V NEDĚLI RÁNO. O tři roky později si také vyzkoušel roli produkčního na filmu L. Andersona TEN SPORTOVNÍ ŽIVOT. Z následujícího roku temné psychologické drama NOC MUSÍ PŘIJÍT Reisze odpoutalo od rétoriky i realistického stylu „nové vlny“ směrem k nápadnější kinematografické vizualitě. Komedii MORGAN, PŘÍPAD ZRALÝ K LÉČENÍ, u nás také uvedené,patří přívlastky „ironická, satirická a surrealistická“. Tvrzení, že další tvorba K. Reisze spadá do hlavního proudu komerčního filmu, není neopodstatněná. Netvořil snadno a s různou mírou úspěchu. Byl mu vytýkán nedostatek osobitého stylu a námětová těkavost. Schopnost spojit romantismus s realismem prokázal jak v ISADOŘE, tak i ve FRANCOUZOVĚ MILENCE. Kritiku i diváky nejvíce zaujal vyhroceným dramatem z roku 1978 ŽOLDÁCI, dokonale vystihujícím krizi psychiky post-vietnamské Ameriky.
Výběrová filmografie Karla Reisze
Doporučená literatura ke Karlu Reiszovi
Autor textu: Věroslav Hába
