UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ
L´ Passion de Jeanne d´Arc, Francie 1927
režie a scénář: C. T. Dreyer
námět: Joseph Delteil
kamera: Rudolph Maté
hrají: Marie (Renée) Falconettiová (Jana), Michel Simon (Jean Lamaitre), Antonin Artaud, (Massieu), Eugène Silvain (Cauchon), Maurice Schutz (Loyseleur)
V roce 1927 natočil dánský režisér Carl Theodor Dreyer ve Francii svůj poslední němý film, UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ. V běžné distribuci snímek ve své době prakticky propadl. Dnes platí nejen za nejlepší francouzský němý film, ale také za jedno z velkých uměleckých děl dvacátého století.
Dreyer nebyl prvním filmařem, jejž fascinovala postava Jany z Arku, mladičké francouzské dívky, která svou odvahou a odhodlaností přivodila rozhodující obrat v takzvané stoleté válce (přelom 14. a 15. století) mezi Francií a Anglií. Ten ve svém důsledku vedl k úplnému vypuzení anglických vojsk z francouzského území. Filmy o Janě z Arku se točily téměř od počátku filmové historie jak v Evropě, tak v USA. Jeden z nich, dnes už prakticky zapomenutý francouzský snímek režiséra Marco de Gastyne ZÁZRAČNÝ ŽIVOT JANY Z ARKU, pojatý jako výpravný velkofilm, vznikl dokonce ve stejné době jako Dreyerův film a komerčně byl úspěšnější. Vážněji pojaté filmy o Panně Orleánské ale pravidelně narazily na nezájem "normálního" publika, přesto to byli v každé době právě ti nejvýznamnější filmaři, kteří nedokázali odolat pokušení najít nové ztvárnění mýtu a po svém se vyrovnat s výzvou, kterou představoval nedostižný Dreyerův němý film. Především se jednalo o Roberta Rosselliniho (1954), Roberta Bressona (1961) a Jacquese Rivetta (1992).
UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ je film, u nějž lze těžko mluvit o předchůdcích nebo o následovnících - nevytvořil žádnou "školu". Jen jednou v dějinách se totiž podařilo postavit celovečerní film téměř bezvýhradně na sugestivní montáži velkých detailů lidské tváře, snímaných většinou v nezvyklých rakursech.
CARL THEODOR DREYER (1889 – 1968)
- byl nejprve novinářem, divadelním kritikem, od roku 1913 psal scénáře pro společnost Nordisk, která tehdy ovládala velkou část světového trhu. Po první světové válce, když pomalu končila doba největších komerčních úspěchů dánského filmu, dostal Dreyer možnost natočit svůj první film PREZIDENT. Ve dvacátých letech natočil osm filmů, v Dánsku, ve Švédsku, v Norsku, v Německu a ve Francii. V nich se postupně krystalizovalo jeho životní téma: duševní - a často též fyzické - utrpení člověka sužovaného Zlem, nutnost správné volby a zachování si duševní čistoty. Ve své době byl hlavním tvůrcem typu kinematografie, která bývá nazývána trascendentální a zabývá se sakrální tematikou, později rozvíjenou Andrejem Tarkovským, Ingmarem Bergmanem nebo Robertem Bressonem.
Realismus byl pro Dreyera jen jakýmsi mezistupněm k dosažení jeho filmového ideálu. Při natáčení svých filmů, a zvláště u UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ, postupoval tak, že nejprve shromáždil všechen dostupný historický materiál, nechal postavit naturalisticky věrné dekorace a zaplnil je odpovídajícími rekvizitami. Potom začal rekvizity jednu po druhé odstraňovat, až zbyly jen ty nejnutnější. Ty, které nejvíce vypovídaly o duševním stavu hrdinů. Při natáčení se odpoutal od vnějšího realistického prostoru a vytvořil nový, psychický prostor. Přitom se původně postavené stavby pro UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ nakonec ve výsledném filmu vůbec neobjevily - až na fragmenty. V konečném filmu již převažují holé bílé stěny, které zůstanou typické i pro Dreyerovy příští filmy.
Nepochopení u běžného publika provázelo Dreyera po celý zbytek jeho kariéry a zapříčinilo vynuceně dlouhé přestávky mezi tituly, z nichž dnes téměř všechny patří do "zlatého fondu": UPÍR ANEB PODIVNÉ DOBRODRUŽSTVÍ DAVIDA GRAYE (1931), DEN HNĚVU (1943), SLOVO (1954), GERTRUDA (1964). Nejen jeho krajan, iniciátor tzv. Dogmatu 95, Lars von Trier se dodnes k Dreyerovi hlásí jako ke vzoru číslo jedna a na počátku své kariéry natočil podle jeho nerealizovaného scénáře film MÉDEA (1988).
Výběrová filmografie Carla T. Dreyera
Doporučená literatura k Carlu T. Dreyerovi
Autor textu: Milan Klepikov
