RAŠÓMON
Rašómon, Japonsko 1950
režie: Akira Kurosawa
námět: podle povídek Rjúnosuke Akutagawy
scénář: A. Kurosawa, Šinobu Hašimoto
kamera: Kazuo Mijagawa
hudba: Maurice Ravel, Fumio Hajasaka
hrají: Toširo Mifune (Tadžómaru), Masajuki Mori (samuraj), Mačiko Kjó (jeho žena), Takaši Šimura (dřevař), Minoru Čiaki (mnich), Kičidžiró Ueda (pobuda)
Středověké Kjóto. Před prudkým lijákem se ukryjí v troskách starobylé brány Rašómon tři muži: dřevař, mnich a pobuda. Rozdělaný oheň podnítí dřevaře k vyprávění o zvláštním zážitku. Když šel do lesa na dříví, našel tam ženský slaměný klobouk a tělo mrtvého samuraje. Jako podezřelý byl dopaden pověstný lupič Tadžómaru, který před soudem objasňuje svou verzi události. Dalším vypovídajícím je samurajova žena a dokonce sám nebožtík prostřednictvím média. Každá z verzí se od sebe liší a ani svědectví dřevaře, který byl údajně toho všeho očitým svědkem, nepřinese definitivní odpověď na otázku, co se vlastně odehrálo v lesních křovinách.
Když se RAŠÓMON, film v Japonsku již etablovaného, pro ostatní svět však neznámého režiséra Akiry Kurosawy, objevil roku 1951 na benátském festivalu, způsobil senzaci. Odnesl si Zlatého lva a vyvolal zájem o japonskou kinematografii, až dosud zahalenou rouškou tajemství, u níž málokdo na Západě předpokládal, že by mohla dát světu tak zralé dílo.
Kurosawovi se v RAŠÓMONU podařilo skloubit ryze domácí tradice se západně orientovanou estetikou a filosofií, o které se aktivně zajímal a ze kterých čerpal inspiraci. Jistou oporou mu byla tvorba spisovatele Rjúnosuke Akutagawy (1892 ‑ 1927), v jehož dvou povídkách našel námět pro svůj film. Titulní Rašómon mu vedle názvu poskytl rámcovou scenérii a povídka V houštině celou dějovou osnovu filmového vyprávění. S jejich využitím Kurosawa tlumočil téma spadající sice do specificky japonské oblasti „samurajských“ příběhů, současně ale přinášející západnímu myšlení blízký motiv relativity lidského poznání a pravdy.
„Kurosawa se naučil umění filmové fotografie u Fritze Langa, umění divadelního ztvárnění
u Pirandella a byl inspirován Ravelovou hudbou,“ napsala o filmu americká kritika. Zatímco vliv Langa a Piradella jednoznačně doložit nelze, Ravelovo Bolero, upravené japonským skladatelem Fumiem Hajasakou, tvoří nedílnou součást filmu. Šestnáct taktů ve stále měněné instrumentaci jako by vyjadřovalo čtyři verze jednoho příběhu, které spojuje nezpochybnitelný fakt: samurajova mrtvola.
Strhující emoce vnesl do RAŠÓMONU nejen způsob výstavby celého dramatu, ale také herecké kreace jednotlivých představitelů. Zvláště Toširo Mifune (Tadžómaru) a Mačiko Kjó (samurajova manželka) k sobě poutají pozornost, každý z jiného důvodu. Mifune pro ztvárnění svého lupiče hledal inspiraci v chování dravců a šelem. Kjó zase mohla uplatnit širokou škálu svých hereckých prostředků. Její postava překvapuje nejednoznačností svého charakteru, jako oběť působí pouze na první pohled.
Vypjaté scény mistrovsky zachytil na filmový pás kameraman Kazuo Mijagawa, který jednotlivá prostředí výrazně odlišil. Území jasně vržených stínů starobylého Rašómonu, kde se postavy chtějí dobrat jednoznačného vysvětlení, se střídá s prostorem lesa, v němž mihotající se listy jako by relativizovaly každou z výpovědí. K tomu Kurosawa komponoval záběry v téměř symbolické obrazy, ve kterých způsob, jak jsou do nich postavy situovány, zviditelňuje motivace jejich činů.
Kurosawovy filmy byly nejednou inspirací pro ostatní režiséry, díky postavám samurajů jako osamělých ochránců zákona především pro tvůrce westernového žánru. Ani RAŠÓMON nebyl výjimkou. Westernové verze se dočkal roku 1964 pod názvem ZNEUCTĚNÍ (The Outrage,
r. Martin Ritt).
Nástin vývoje japonské kinematografie
AKIRA KUROSAWA (1910 - 1998)
Vyrůstal v Tokiu v rodině pedagoga elitní vojenské akademie. Zásadní vliv na utváření jeho osobnosti měl učitel Tačikawa, jenž v něm objevil výtvarný talent, a nedělní návštěvy kina, které rodiče považovaly za výborný výchovný prostředek. Nejprve se věnoval malířství, potom dal ale přednost filmu: v roce 1936 byl přijat jako asistent do jedné z tokijských filmových společností. Postupně rozšiřoval okruh svých zájmů, až v roce 1942 natočil svůj první samostatný film SANŠIRO SUGATA, v němž mladý muž váhá mezi dvěma druhy bojového umění a posléze se stane žákem mistra judo. Vztah učitele a žáka patří ke konstantním tématům Kurosawovy tvorby. Učitel podle něj nemá zasvěcovat svého žáka jen do řemesla či uměleckých disciplín, ale i do umění života.
V poválečné období byl Kurosawa ovlivněn italským neorealismem, což se odrazilo na civilní podobě jeho filmů. Zásadní změna stylu však přichází s RAŠÓMONEM (1950), komorní meditací nad relativitou pravdy, která na benátském festivalu roku 1951 objeví světu japonskou kinematografii a současně ji otevře novým vlivům. Na mezinárodním poli se prosazují Kendži Mizoguči, Jasudžiró Ozu a další režiséři.
Jednou z hlavních postav RAŠÓMONU je samuraj, jenž se stane hrdinou většiny Kurosawových historických filmů. Nejvíce patrné je to na SEDMI SAMURAJÍCH (1954), kteří se stali předlohou americkému westernu SEDM STATEČNÝCH (The Magnificent Seven,
r. John Sturges, 1960). Podobných „západních“ transpozic bylo u Kurosawy více, tato však byla nejzdařilejší.
Další z vrcholů Kurosawovy tvorby představuje RUDOVOUS (1965), příběh mladého lékaře, který se v druhé polovině 19. století dostane do nemocnice pro nejchudší, jíž vede nezištný lékař, kterého ztvárnil Kurosawův oblíbený herec Toširo Mifune, ideální tlumočník jeho autorských záměrů. Jednalo se o jakousi „dramatizaci dobra“ (o nějž má člověk podle Kurosawy usilovat především), která vznikala v natolik náročných dekoracích, že s ním žádný japonský producent již nechtěl dále spolupracovat.
Teprve po pěti letech vzniká DODES´KA-DEN (1970), poetická freska ze života velkoměstských vyděděnců, v němž si Kurosawa poprvé vyzkoušel práci s barvou.
S pětiletými přestávkami přicházejí do kin jeho další projekty. DĚRSU UZALA (1975), příběh sibiřského stopaře, natočený v koprodukci se SSSR, a historické velkofilmy KAGEMUŠA (1980) a RAN (1985), v nichž filmové obrazy nabývají podobu téměř malířských pláten. Předlohou pro film RAN bylo drama Král Lear Williama Shakespeara, Kurosawova oblíbeného autora, k němuž se rád obracel, stejně jako k Dostojevskému, Gorkému a dalším spisovatelům. Přestože si tím získal pověst „nejzápadnějšího japonského režiséra“, situoval své adaptace do domácího prostředí a ztvárňoval je v souladu s národním uměním (japonská malba, divadlo kabuki a nó). V závěru tvorby se nevyhýbal ani moderním počítačovým technologiím (SNY AKIRY KUROSAWY, 1990).
Výběrová filmografie Akiry Kurosawy
Doporučená literatura k Akiru Kurosawovi
Autor textu: Tomáš Hála
