PSYCHO
Psycho, USA 1960
režie: Alfred Hitchcock
námět: Robert Bloch, stejnojmenný román
scénář: Joseph Stefano
kamera: John L. Russell
střih: George Tomasini
hrají: Anthony Perkins (Norman Bates), Janet Leighová (Marion Craneová), Vera Milesová (Lila Craneová), John Gavin (Sam Loomis), Martin Balsam (detektiv Milton Arbogast), John McIntyre (šerif Chambers), Pat Hitchcocková (Caroline) ad.
Až bolestivě zarážející neúspěch VERTIGA a frivolní popularita thrilleru-komedie NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU, které Alfred Hitchcock tvořil s vážnými uměleckými ambicemi, jej přivedly k rozhodnutí motivovanému určitým vzdorem vůči veřejnosti odborné i obecné natočit rychlý a „laciný“ horor, jehož skrytá kvalita ovšem vysoce přesáhne nároky této okrajové zábavy exploativního druhu. Výsledné PSYCHO se stalo nejen mezníkem Hitchcockovy tvorby - jedná se o jeho nejznámější, nejdiskutovanější, nejúspěšnější a také nejznepokojivější film - nýbrž i dílem, které vytvořilo novou kategorii smyslového filmu (cinema of sensation), čímž vneslo počínaje šedesátými léty minulého století do západní kinematografie nový styl, byť dosažený vyjadřovacím prostředkem klasickým, bohatě už osvědčeným němým obdobím - střihovou skladbou (montáží).
Ve své poměrně jednoduché naraci – mladou ženu, jež zmizí poté, co zcizí peníze svého zaměstnavatele, aby se její milenec mohl vykoupit z nešťastného manželství, náhoda svede k setkání s nebezpečnou osobou postiženou rozdvojením osobnosti (konstrukčním prvkem stavby děje je detektivní pátrání) – rozehrává PSYCHO rafinovaným způsobem nespočet témat, jež jsou příznačným jevem úzkostných stavů moderní společnosti. Prostřednictvím symboliky jednotlivých situací, které se kumulativně doplňují, film obnažuje neblahý dosah puritánství a přehnaného kultu matky, odkrývá, nakolik proslulý americký sen o úspěchu se mění v děsivou noční můru, dosvědčuje, jak vnímání člověka je subjektivně zaujaté, vytvářející tak falešné dojmy a zavádějící poznání, které nikdy neodpovídají objektivní situaci. Nikoli bez fatalistické obavy konstatuje, že minulost člověka má vždy tyranizující dosah na jeho přítomnost. A hlavně velmi cíleně pracuje s pojmem voyeurismu, který v kritickém náhledu ukazuje nejen jako neblaze podstatnou součást lidské povahy, ale také díky brilantní asociaci vytvořené prostřednictvím formálních prvků (subjektivní kamera) a inscenačních symbolů (grafika oka či objektivu uplatněná v situacích sledování, pozorování či průhledů s děsivým odhalením) odkrývá jako základní princip kinematografu. Tímto významovým prolnutím děje fiktivního příběhu s aktuální přítomností / postavením diváka se Hitchcock dostává k tématu emocionální manipulace, jež je pro jeho tvorbu zásadní, neboť jednak tento fenomén považuje za všudypřítomnou hrozbu lidské existence, jednak jej chápe jako základní princip filmového umění. Tato dvojznačnost tak silně paradoxní povahy je pro Hitchcockovu tvorbu zcela příznačná.
Dualita je klíčovým pojmem dramatického zaměření PSYCHA. Objevuje se v psychologii zápletky (schizofrenie), v perspektivě významového náhledu děje jednotlivých scén, kde je vždy uplatňováno oponentní schéma významů typu vidět / být viděn či pozorovat / být pozorován, i v symbolice rekvizit – zrcadla jsou povinnou součástí téměř každé scény.
Hitchcockovy filmy vždy obsahují pasáž, jež jednoznačně pečetí jeho styl. V případě PSYCHA se jedná o scénu vraždy ve sprše, od níž se odvozuje pojem smyslového filmu a jež je zároveň ukázkou „ryzího filmu“ (pure cinema). Není bez ironie, že k jejímu natočení Hitchcock sám přispěl jen dvěma dodatky.
Hlavním autorem této pasáže, skládající se z osmdesáti sedmi záběrů v délce čtyřiceti pěti vteřin, je vlastně výtvarník Saul Bass, jenž ji detailně rozkreslil do jednotlivých (typů) záběrů, do podoby rapidní montáže ji uvedl střihač George Thomasini a působivé emocionální zabarvení ji dodal hudebním doprovodem smyčců skladatel Bernard Herrmann. Ve své konečné podobě tato sekvence dokonale splňovala Hitchcockovu původní představu.
ALFRED HITCHCOCK (1899 – 1980)
Filmovou tvorbu chápal jako intelektuální šarádu, v níž není místo pro žádnou improvizaci.
Sám z hlubin své citové spontaneity nikdy netvořil, přesto jeho výsostným cílem byl vždy vyhrocený emocionální prožitek. Ač nazýván mistrem hrůzy, pracoval spíše s napětím. Ani s jedním z těchto pojmů se ovšem zcela neztotožňoval. Alfred Hitchcock sám sebe chápal jako šamana strachu.
Hrůzu považoval za užitečný komerční artikl sebereklamy, napětí dosahoval (jednoduše a snadno) metodou potlačené informace, strach ovšem vnímal jako existenciálně svrchovanou veličinu.
Tvorba Alfreda Hitchcocka, inspirativně se opírající o německý expresionismus a sovětskou metodu montáže, přesahuje z němého období od druhé poloviny let dvacátých až do sedmdesátých let minulého století, prokazujíc vždy průkopnické tendence, ať již v estetickém, či technickém významu. Lze ji rozdělit na britské údobí, v němž natočil dvacet tři snímků, a na americké, které dalo vzniknout třiceti filmům, mezi nimiž najdeme i jeho nejlepší tituly OKNO DO DVORA, VERTIGO, NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU, PSYCHO a PTÁKY (kromě toho také tvořil pro televizi, některým pořadům však propůjčoval pouze své jméno). Již jeho čtvrtý film z roku 1926 PŘÍŠERNÝ HOST stanovil základní rysy jeho osobitého stylu, pokud jde o tematické vymezení, typ hrdiny, stavbu zápletky, způsob navozování atmosféry, žánrový charakter i zcela svrchovaný důraz na vizualitu narace.
V duchu určitého zjednodušení lze tvrdit, že celé Hitchcockovo dílo je budované na třech typech zápletky. Příběh o (ne)právem osočeném muži. Zpravidla má podobu dvojitého pronásledování. Policie pátrá po podezřelém, zatímco ten se snaží na vlastní pěst odhalit skutečného viníka. Toto schéma stanovil již NEVÍTANÝ HOST. Dále se objevuje na příklad ve filmech TŘICET DEVĚT STUPŇU, MLADÝ A NEVINNÝ (anglické údobí), SABOTÉR, ROZDVOJENÁ DUŠE, CIZINCI VE VLAKU, NEPRAVÝ MUŽ, NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU či ZBĚSILOST (v americkém údobí je nejčastější).
Něčím vinná žena tvoří schéma druhé skupiny. V dominantní podobě se tato zápletka objevila v Hitchcockově (rovněž i anglickém) prvním zvukovém filmu JEJÍ ZPOVĚĎ. Shledáme ji také v jeho prvním americkém filmu MRTVÁ A ŽIVÁ či dalších známých titulech jako ŽENA ŠPATNÉ POVĚSTI, PŘÍPAD PARADINOVÁ, VERTIGO, PSYCHO či MARNIE. Nejčastější příčina viny je sexuální povahy.
Třetí skupinu pak vytváří zápletka s hlavní postavou psychopata, i když pouze jen dva Hitchcockovy snímky mají za hlavního „hrdinu“ čistě tento typ (ANI STÍN PODEZŘENÍ, PSYCHO), ostatní jsou spíše kombinací předcházejících variant, do nichž pak vstupuje silný důraz na mentální patologii (CIZINCI VE VLAKU, ZBĚSILOST) .
Jako určující motivy psychopatického jednání Hitchcock nejčastěji vidí v sexuální zvrhlosti či nezralosti, fašistických sklonech, ve spojitosti mezi mentální či sexuální impotencí a uplatňováním manipulativní moci.
Axiomem Hitchcockova přesvědčení je: „Vše je nějakým způsobem zvrhlé.“ Zřejmě i toto je důvod, proč právě jeho zlosynové jsou zpravidla nejzajímavější, doslova svůdně fascinující postavy.
Výběrová filmografie Alfreda Hitchcocka
Doporučená literatura k Alfredu Hitchcockovi
Autor textu: Věroslav Hába
