PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA
Československo 1969
režie a scénář: Pavel Juráček
námět: Jonathan Swift, Gulliverovy cesty – volně inspirováno
kamera: Jan Kališ
hudba: Luboš Fišer
hrají: Lubomír Kostelka (Lemuel Gulliver), Klára Jerneková (Markéta), Miroslav Macháček (Munodi), Pavel Landovský (fízl)
Existují filmy – světy samy o sobě, v nichž události probíhají podle zvláštních zákonů a pravidel, poněkud odlišných od reality, kterým jsme dosud stačili přivyknout. Pokusem vytvořit takový filmový svět je i PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCIHO KATA, na počátku inspirovaný volnomyšlenkářstvím snů a dětských představ.
V první fázi psaní scénáře byl Juráček veden snahou nabourat zavádějící názorové stereotypy, jež se kolem jeho autorské filmové tvorby ustálily v souvislosti s POSTAVOU K PODPÍRÁNÍ (vliv Franze Kafky; důraz na žánr politické alegorie atd.). S tímto úsilím korespondoval i původní záměr učinit z Gulliverovy výpravy do Balnibarbi a Laputy sled obrazů odvozených ze vzpomínek a fantazií hlavní postavy a tím zcela potlačit satirickou linii obsaženou ve Swiftově knize. Z dvanácti kapitol, na které je film rozčleněn, se Juráčkovi podařilo tento přístup nejlépe uplatnit v úvodních dvou. V dalších částech subjektivní hledisko ustupuje pozici zvědavého, ale vnitřně nezaujatého pozorovatele, jak je do tohoto postavení stále více směrován i samotný Gulliver. Tato postupná proměna poznamenává žánr filmu, který se pohybuje mezi tragikomickou nadsázkou, poetickým příběhem (viz Gulliverův komentář znějící mimo obraz) a Juráčkem na počátku tak odmítanou politickou alegorií. Ve vyobrazení systému fungování Laputy a Balnibarbi, v chování jejich obyvatel není totiž těžké najít paralely se životní praxí v době komunistického Československa - v obecné rovině to je např. falešný kult a současně obava z nedotknutelné vládnoucí autority. Propojení reality a filmové fikce podtrhuje také fakt, že do detailů a podrobností vymyšlený svět Balnibarbi a Laputy, stejně jako Gulliverovy snové představy a vzpomínky, v nichž se mu zjevuje jeho dávná láska Markétka, Juráček s kameramanem Janem Kališem přibližují bez výraznější (přebujelé) stylizace obrazu. K vytvoření jakoby cizího světa využívají zdánlivě obyčejné a přirozené fotogeničnosti pustnoucí krajiny a interiérů rozpadajících se budov, které zároveň v sobě mají i dostatek přízračnosti. Neustálý kontakt filmu a skutečnosti vyvolává v divákovi pocit zneklidnění a zároveň se zesiluje vyznění jednotlivých scén, viz snová sekvence Gulliverovy návštěvy „domu zbudovaném bláznem“ vrcholící scénou balancování na prohýbající se prkenné podlaze.
Normalizace československé kinematografie
PAVEL JURÁČEK (1935 - 1989)
Navzdory spoluautorství u námětů a scénářů několika úspěšných filmů ze šedesátých let bývají v souvislosti s Pavlem Juráčkem zmiňovány především tři tituly, jejichž konečnou podobu ovlivnil také jako režisér. Ostatně právě Juráčkovy pochybnosti o možnostech jiného tvůrce zinscenovat adekvátním způsobem původní záměr autora scénáře byly důvodem, proč se rozhodl v některých případech sám přistoupit k praktické realizaci. V dějinách světové kinematografie nalezneme několik režisérů (např. Jean Vigo), jejichž skromná filmografie, co se počtu titulů týká, na sebe strhává trvalou pozornost intenzitou „zhmotnění“ svébytného filmového světa a originalitou uměleckého stylu. Pavel Juráček bezesporu do této skupiny filmařů patří, a to především zásluhou středometrážní POSTAVY K PODPÍRÁNÍ (režírované společně s Janem Schmidtem) a svého vrcholného díla – PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.
Přijetí na obor scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU v roce 1957 bylo už druhým Juráčkovým pokusem o vysokoškolská studia, kterému předcházelo vyhoštění z filologické fakulty (obory žurnalistika a český jazyk) a následné zhruba roční působení ve funkci redaktora Vesnických novin Nymburska. V květnu 1961, ještě jako student (FAMU nikdy formálně nedokončil), získává post dramaturga v jedné z barrandovských tvůrčích skupin. Scenáristicky spolupracuje jak se staršími, už úspěšnými režiséry (Jindřich Polák, Karel Zeman), tak s filmaři nastupující generace – představiteli tzv. české nové vlny (Jan Schmidt, Hynek Bočan, Věra Chytilová). Pro zahraniční odbornou veřejnost se stává jednou z nejoriginálnějších osobností mladého českého filmu díky POSTAVĚ K PODPÍRÁNÍ, groteskně absurdnímu příběhu popisujícímu marné úsilí hlavního hrdiny dostát své povinnosti a vrátit kočku do již neexistující půjčovny.
V povídkovém filmu KAŽDÝ MLADÝ MUŽ z vojenského prostředí Juráček sice znovu potvrzuje cit a postřeh pro komické paradoxy mezilidských vztahů či „soužití“ jednotlivce a odosobněného systému, ale nedaří se mu dosáhnout podobné sevřenosti formy jako u ostatních režijních počinů.
V roce 1969 dokončuje svůj několikaletý projekt PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.
Pro kritický postoj ke stávajícím politickým poměrům musí odejít z FS Barrandov a je mu znemožněno působit nadále v kinematografické oblasti. Po podpisu dokumentu Charta 77 odchází na nátlak Státní bezpečnosti do NSR, kde se mu však nepodaří profesionálně se uplatnit. V roce 1983 se vrací do Prahy, kde o šest let později umírá.
Výběrová filmografie Pavla Juráčka
Doporučená literatura k Pavlu Juráčkovi
Autor textu: Jiří Horníček
