POPEL A DÉMANT
Popiół i diament, Polsko 1958
Námět: Jerzy Andrzejewski (stejnojmenný román, 1948)
Scénář: Jerzy Andrzejewski, Andrzej Wajda
Kamera: Jerzy Wójcik
Hudba: Jan Krenz
Hrají: Zbigniew Cybulski (Maciek Chełmicki), Ewa Krzyżewska (Krystyna), Wacław Zastrzeżyński (Szczuka, tajemník Polské dělnické strany), Adam Pawlikowski (Andrzej Kostecki), Bogumił Kobiela (Drewnowski), Jan Cicierski (vrátný)
Konec války v polském městečku. Lidé na ulicích poslouchají poslední zprávy o německé kapitulaci a prožívají první okamžiky svobody a míru. Ale všichni nesdílejí radost. Maciek Chełmicki a Andrzej Kostecki mají stále zbraň, aby vykonali příkaz: zabít sekretáře vojvodského výboru Polské dělnické strany…
Třetí Wajdův film POPEL A DÉMANT náleží k nejvýznamnějším filmům poválečné polské kinematografie. Je vrcholným dílem „polské filmové školy“, která poprvé vynesla tuto národní kinematografii do světového kontextu a je zároveň špičkovým filmem prvního období Wajdovy tvorby, v níž se režisér pokoušel vyrovnat s brutálními zážitky druhé světové války i s komplikacemi, které přinesla nesnadná poválečná doba. Poprvé zde zaznělo ve filmu ve vyhraněné podobě téma Poláka na křižovatce dějin s tragickou nutností volby. Toto téma není vyjádřené v abstraktních nebo symbolických konstrukcích, ale v konkrétním čase a s konkrétními hrdiny. Literární osnovou filmu je jedno z nejvýznačnějších děl polské poválečné literatury, stejnojmenný román Jerzyho Andrzejewského z roku 1948, který s krutou pravdivostí zachytil situaci konce druhé světové války, kdy se v bratrovražedných bojích konstituoval polský stát. Základem hlavního dramatu prózy byla skutečná událost, která vyvolala spisovatelovu uměleckou představivost. Záhy po vydání knihy se vynořily dvě snahy o její převedení na filmové plátno. Mladý divadelník Erwin Axer a zkušený předválečný filmový režisér Antoni Bohdziewicz pracovali na scénářích v letech 1948 - 1950. Naštěstí neuspěli a látka se dočkala svého skutečného tvůrce – Andrzeje Wajdy, který ji interpretoval po svém.
Hrdina příběhu Maciek je příslušníkem Zemské armády (Armia Krajowa), která působila v Polsku za druhé světové války a byla součástí západního zahraničního odboje. Politickou situaci Polska na konci válečného konfliktu však určil průběh a výsledky východní fronty a velký podíl Sovětského svazu na porážce fašismu. V Polsku, stejně jako v celé východní Evropě, převzali moc komunisté. Zemská armáda, oslabená porážkou varšavského povstání v roce 1944, byla donucena ustoupit do ilegality. Podle odhadu operovalo na území Polska po skončení války 1.400 ozbrojených skupin. Toto kontroverzní období polských dějin bylo dlouho tabu nejen pro polskou společnost. A Wajda byl první, který ukázal den osvobození očima a prožitky vojáka Zemské armády.
Jeho Maciek je jedna z nejtragičtějších postav v polské kinematografii. Mladík, který touží po lásce, štěstí a míru, si uvědomuje nesmyslnost rozkazu ("Já už nemohu dál zabíjet, skrývat se. Já chci žít…"),ale zároveň nemůže nezůstat věrný hodnotám, zakotvených v sobě válečnou zkušeností, svazky s živými spolubojovníky i s těmi, kteří za tyto hodnoty položili život. Neobyčejnou přesvědčivost a emotivní sílu mu vtiskl Wajdův herecký objev Zbigniew Cybulski, který s pomocí anachronického oblečení (úzké kalhoty, tmavé brýle odkazovaly na polovinu padesátých let) dal příběhu i metaforicky nadčasový rozměr.
Osud mladého člověka s jeho mladickou dychtivostí po životě, s jeho vzpomínkami z varšavského povstání a s jeho váháním se odehraje v průběhu jedné noci – z 8. na 9. května v konfrontaci s celou složitostí tehdejšího Polska. Přítomnost války naznačují tanky v ulicích. Pokračující boj Zemské armády je zdůrazněn zatčením příslušníků jedné její skupiny. Účastníci banketu jsou příslušníci nastupujícího nového řádu, ale i ti bývalí, kteří hledají znovu své místečko na výsluní a v podstatě nechápou budoucí změny. A Szczuka, představitel lidového Polska. Paradoxně on a Maciek jsou v té chvíli nejhodnotnější lidé, neboť jednají podle svého přesvědčení. Dělí je však jiná orientace ideologická, generační, zkušenosti životní a politické. Wajda nechává celým filmem prostupovat scény, které ozřejmují jejich příbuznost a rozdílnost. Nejslavnější je epizoda (nebyla ani v Andrzejewského románu, ani ve scénáři), kdy Maciek zapaluje na paměť padlých bojovníků kalíšky s alkoholem a antitezí k ní je Szczukovo vzpomínání na spolubojovníky padlé ve španělské revoluci.
Užitím filmového jazyka pokračuje Wajda v cestě, kterou započal v KANÁLECH a která se odlišuje od popisného realismu tehdejší polské produkce. Režisér vyjadřuje myšlenky obrazem, v symbolech, metaforách, odvolává se k polskému výtvarnému umění, k literatuře (název filmu je vybrán z básně Cypriana Kamila Norwida), k hudbě (využití populární písně Rudé máky na Monte Casino: "A šli, jako vždy tvrdě, jako vždy bít se o Polsko."), mrákotný tanec účastníků banketu nad mlžným ránem za zvuku polonézy připomíná drama Veselka Stanisława Wyspiańského.
Polská kinematografie ve zkratce
ANDRZEJ WAJDA (1926)
Narodil se v rodině polského důstojníka, který byl později na začátku druhé světové války zastřelen v Katyni sovětskou armádou. Po skončení války nejprve studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově, ale později přestoupil na Vysokou filmovou školu v Lodži, obor režie. Jeho filmové začátky se neodlišovaly od jiných absolventů této školy: tvorba krátkých filmů a pomocné režijní práce na filmech starších zkušených filmařů.
Samostatně debutoval v roce 1954 filmem NEZVANÍ HOSTÉ o skupině mladých chlapců a dívek, bojujících v okupované Varšavě proti německým fašistům. Už tento jeho první film vzbudil pozornost svým originálním přístupem k tématu, zřeknutím se zjevné dramatičnosti a soustředěním na vnitřní svět mladých hrdinů. Následující film KANÁLY (1957) vyvolal v Polsku ostrou diskusi. Wajda v tomto krutém příběhu z varšavského povstání totiž vyslovil nesouhlas s polským mýtem, že největším smyslem života je smrt na barikádách. Po úspěchu a četných oceněních v zahraničí mohl režisér pokračovat POPELEM A DÉMANTEM a několika dalšími snímky, které se dotýkaly různých aspektů druhé světové války, s níž se musel stejně jako jeho vrstevníci ve své mysli a paměti vyrovnat. Jak čas plynul, válka ustupovala do pozadí, i když z jeho tvorby nikdy nevymizela, jak dokazuje např. film KORCZAK (1990) o polském lékaři, pedagogovi a spisovateli, který dobrovolně odešel s dětmi, o něž se staral, na smrt, do plynové komory, a jeho poslední film o KATYŇ (2007).
Situace člověka v dějinných zvratech jsou rovněž námětem i jeho dalších filmů: ČLOVĚK Z MRAMORU (1976), ČLOVĚK ZE ŽELEZA (přímá reakce na revoluční události v Gdaňsku v roce 1981, kde polští dělníci vystoupili proti komunistické vládě), DANTON (1983) z konfliktu Dantona a Robespierrea ve Velké francouzské revoluci ad.
Velmi důležitým jednotícím článkem Wajdovy tvorby je orientace na ztvárnění literárních prací na filmovém plátně. Záběr jeho zájmu je neobvykle široký. Klasická polská díla jako POPELY (1965) Stefana Żeromského z období napoleonských válek, ironický portrét polské společnosti z přelomu 19. a 20. století VESELKA (1973) Stanisława Wyspiańského, ZEMĚ ZASLÍBENÁ (1974) Władysława Reymonta o dravosti a bezohlednosti při průmyslovém rozvoji země; z děl světových to byly především díla Dostojevského BĚSI (1987) , NASTASSJA (1998 - podle románu Idiot). Z moderní literatury vynikly přepisy Iwaszkiewiczových próz BŘEZOVÝ HÁJ (1970) a SLEČNY Z VLČÍ (1979).
Wajdu jako občana zneklidňovaly i problémy současného člověka, které naléhavě zobrazil např. ve filmech BEZ UMRTVENÍ (1978) a DIRIGENT (1979).
V posledních letech zaujala jeho odvaha při převedení polských literárních děl z 19. století PAN TADEÁŠ (l999) Adama Mickiewicze a POMSTA (2002) Aleksandera Fredra.
Výběrová filmografie Andrzeje Wajdy
Doporučená literatura k Andrzeji Wajdovi
Autorka textu: Blažena Urgošíková
