POLSKÁ KINEMATOGRAFIE VE ZKRATCE
Skromné začátky na počátku 20. století v oblasti dokumentárního filmu. Teprve v roce 1908 vznikl první hraný film, krátká komedie ANTOŠ POPRVÉ VE VARŠAVĚ. V roce 1909 byla založena první výrobna Stinka, která už natáčela relativně pravidelně různé snímky. Po první světové válce, kdy znovu vznikl polský stát, se objevily další výrobny a zvýšil se počet natáčených filmů. V druhé polovině 20. let minulého století se objevily první snahy o zkvalitnění kinematografie, spojené se jmény režisérů Julian Gardan, Józef Lejtes a Leon Trystan, podporované teoretickými pracemi Karola Irzykowského. Obdobné úsilí bylo vyvinuto ve 30. letech, především při avantgardní skupině Start, která se snažila vyzvednout estetickou funkci a působivost filmu. K nejvýznamnějším snímkům tohoto období patří DĚVČATA Z NOVOLIPEK, STRAŠIDLA, HRANICE a práce tehdy začínajícího Aleksandra Forda (LEGIE ULICE, PROBUZENÍ, SABRA, LIDÉ OD VISLY).
Porážka Polska v krátké tragické válce s fašistickým Německem měla neblahé důsledky i pro kinematografii, která na dobu šest let přestala prakticky existovat. Po druhé světové válce byl film znárodněn a obnovila se pravidelná produkce. OSVĚTIM Wandy Jakubovské, jeden z prvních poválečných filmů o vyhlazovacím táboře, přinesl Polsku velké mezinárodní uznání.
Koncem padesátých let vstupuje do polské kinematografie nová mladá generace. Skládá se z různých uměleckých individualit, projevujících se navenek rozdílným stylem, avšak vnitřně
spřízněných zkušenostmi z předválečného Polska, druhé světové války a obtížných poválečných let. Jsou filmově vzdělaní a dobře ovládají teorii i praktickou stránku filmové tvorby. K tvorbě filmů přišli s vlastním novým pohledem na svět a schopností analyzovat minulost i přítomnost. Od předcházející generace se odlišují v rovině obsahové i formální, stylistické. Jejich díla jsou polemikou se stereotypním zobrazováním polských problémů, kritikou zmytologizovaného společenského povědomí, hledáním smyslu hrdinství a smrti. Své názory vyjadřují nejen v ději, ale především obrazem, hudbou, střihem, dekoracemi, využívají symboly, metafory, antiteze, kontrapunkt. Toto tvůrčí vystoupení vešlo do dějin polské i světové kinematografie jako „polská filmová škola“ . Za jejího otce je pokládán spisovatel a scenárista Jerzy Stefan Stawiński. Nejvýznamnějšími reprezentanty jsou Andrzej Wajda, Aleksander Munk a Jerzy Kawalerowicz.
Úspěch „polské školy“ příznivě ovlivnil i další vývoj této národní kinematografie. V sedmdesátých letech nastupuje do života další generace tvůrců, jejich proud, opět zcela rozmanitý, vešel do historie jako „film morálního neklidu“. Osmdesátá a devadesátá léta už nepodnítila vznik proudu, který by nesl společné rysy. Přesto i v tomto období nepřestávají vznikat dobrá a někdy i významná díla.
