OIDIPUS KRÁL
režie a scénář: Pier Paolo Pasolini
námět: Sofoklovy tragédie Oidipus král a Oidipus na Kolónu
kamera: Giuseppe Ruzzolini
hrají: Franco Citti (Oidipus), Silvana Mangano (Ijokasté), Alida Valli (Meropé), Julian Beck (Teiresiás), Ninetto Davoli (posel)
Na realizaci filmu podle Sofoklových tragédií Oidipus král a Oidipus na Kolónu pomýšlel Pasolini již v roce 1960, když připravoval svůj první snímek ACCATTONE.Pojetí díla se mu však vyhranilo teprve v roce 1966, když psal v Cannes scénář ke svému filmu TEORÉMA, jehož protagonista, tajemný Host, se náhle objevuje v měšťanské rodině a postupně navazuje milostný poměr s paní domu, s dcerou, s otcem, se synem a posléze také se služebnou. Sám Pasolini to komentuje slovy:
„TEORÉMA je film, kde je krvesmilství znásobeno alespoň pětkrát a prolíná se s motivem Boha, neboť postava, s níž se pět členů rodiny dopustí krvesmilství, je docela prostě sám Bůh. A tato témata božství a krvesmilstva, která jsou v jádru TEORÉMY, vdechly nový život OIDIPOVI, ten se vnutil mé fantazii a já jsem jen natočil dříve než TEORÉMU“.
OIDIPUS KRÁL je plný sugestivních obrazů a samotný Pasolini jej považoval právem za svůj „nejfilmovější“ opus. Zároveň je to také velmi osobní dílo:
„OIDIPUS KRÁL je jiný než mé ostatní filmy, protože je výrazně autobiografický,“ uvádí Pasolini.„V OIDIPOVI vyprávím příběh svého oidipovského komplexu. Chlapec v prologu jsem já sám a jeho otec, důstojník, je můj vlastní otec. Matka, vychovatelka, je také moje vlastní matka. Vyprávím jen svůj životní příběh, samozřejmě zatemněný a podaný v epickém stylu prostřednictvím legendy o Oidipovi.“
Děj filmu, jehož struktura je ovlivněna také některými Freudovými a Marxovými myšlenkami, se odehrává ve čtyřech částech. Ta první zachycuje Pasoliniho vzpomínky na vlastní dětství, velmi zhuštěné a přitom bohaté. Trávník odpovídá dost přesně louce, kam ho maminka vodívala na procházku jako dítě, a její oblečení (šaty a žlutý klobouk) nechal režisér zhotovit podle dobových fotografií. Část druhá - dle Pasoliniho nejnápaditější - je ryze snová, halucinační: režisérovi tu nejde o historickou rekonstrukci, nýbrž se nechává vést výhradně požitkem z vymýšlení. Třetí část je vlastní Sofoklův příběh Oidipa, který z vůle Bohů zavraždil vlastního otce a stal se milencem vlastní matky (scéna soulože Oidipa se svou matkou Iokasté je první vysloveně erotickou scénou v Pasoliniho filmové tvorbě). Poslední, čtvrtá část, inspirovaná dramatem Oidipus na Kolónu, je shrnutím, ve kterém se Oidipus, hrající na flétnu Pochod padlých revolucionářů, vrací do města, v němž se rebelský tvůrce Pasolini narodil.
Sofoklův příběh je ve filmu aktualizován, zasazen do moderního rámce, jímž opus začíná a končí: nápad na vytvoření prologu a epilogu stál vlastně u zrodu celého díla. Přesto Pasolini původní Sofoklův text neměnil, ale pouze zkracoval a vynechával. Pasolinimu se do jeho pojetí Sofokla nehodila Antigona a nehodil se mu k němu ani předzávěrečný příchod dívek - proto tuto scénu vyřadil, avšak jiné větší změny oproti Sofoklovi již dále nedělal.
Pasolini nejprve obhlížel exteriéry ke svému filmu v Rumunsku, jenže tam vzhledem k průmyslové revoluci, která zasáhla také rumunský venkov, nenalezl staré dřevěné „selské“ vesnice ani obřady, a proto nakonec podstatné části snímku natočil v Maroku. Přesto Pasoliniho cesta do Rumunska nebyla zbytečná: velmi se mu tu zalíbily rumunské lidové písně, kterými ve svém filmu nahradil Sofoklův chór. Zároveň využil - kromě kvartetu v C dur W. A. Mozarta - také japonskou historickou hudbu, která se vrací v závěru filmu, aby zvukomalebně vystihla cosi, co sám režisér nazývá „tématem Oidipova osudu“.
Snímek zaujme osobitou výpravou a hereckým obsazením, ve kterém Pasolini kombinuje herecké hvězdy - Silvana Manganová v roli Iokasté, v jejíž postavě režisér zobrazil zmýtizovaný přelud vlastní milované matky - se svými „objevy“: do titulní role si vybral Franca Cittiho (nar. 1935). Ten hrál ústřední úlohu již v jeho prvním snímku ACCATTONE, ačkoli šlo o dělníka, jenž hereckou profesi nikdy pořádně nestudoval. Samotný Pasolini k obsazení Cittiho - který se stal díky němu svého druhu hereckou hvězdou - říká:
„Někteří kritici mi vytýkají, že jsem neudělal z Oidipa intelektuálního hrdinu: ale právě tohle jsem nechtěl, a Franco Citti takový být nemohl. Intelektuál už svým založením totiž ví, zatímco Oidipus pravdu nezná a odhaluje ji teprve postupně. Zpočátku ji dokonce ani nechce vidět a až když je na cestě, poznenáhlu se ho zmocňuje touha tuto vlastní skrytou pravdu poznat. Jde o příběh člověka předurčeného k činu, ke konání věcí, nikoliv k jejich poznávání a chápání. Proto jsem si vybral nevinného, prostého muže, aby jeho objevování pravdy bylo věrohodné, dramatické a agresivnější“.
Postavu Oidipova protihráče, slepého věštce Teiresia, hodlal Pasolini původně obsadit Orsonem Wellesem, který hrál již v jeho proslulé satiře TVAROH. Welles však zrovna točil jiný film, a tak roli Teiresia nakonec ztvárnila přední osobnost amerického avantgardního divadla Living Theatre Julian Beck (1925 - 1985). Podle Pasoliniho názoru by „Welles býval prostě přidal postavě Teiresia morální dimenzi, okořeněnou jeho obvyklou inteligencí a krutostí: byl by to Teiresias obžalovatel. Julian Beck takový není, ten je iracionálnější, poetičtější, proročtější v tom nejtajuplnějším slova smyslu. Upustil od moralismu své postavy ve prospěch jejího věštectví“.
Samotný Pasolini ztělesňuje ve filmu postavu velekněze v černé kápi a s lasturami kolem tváře. Jde v čele skupiny Thébanů jako člověk, který už nemůže déle mlčet: coby velekněz na Oidipa naléhá, aby ve stagnující situaci něco podnikl. Na otázku, proč do této úlohy obsadil sama sebe, Pasolini odpovídá:
„Ze dvou důvodů. Za prvé proto, že jsem v dané chvíli nenašel nikoho, kdo by vyhovoval. Za druhé proto, že replika velekněze figuruje u Sofokla na čelném místě, jí začíná tragédie, a mně se líbilo dostat jako autor Sofokla do filmu“.
PIER PAOLO PASOLINI (1922 - 1975)
Prožil „typické italské maloměšťácké mládí“ v rodině dobře situovaného nadporučíka pěchoty v aktivní službě, takže rodina cestovala z místa na místo. Na universitě v Bologni studoval Pier Paolo románskou filologii a dějiny umění. Ve dvaceti letech napsal své první verše. V září 1943 narukoval a byl deportován do Německa, ale podařilo se mu uprchnout z vlaku. Na dlouhá desetiletí jej silně poznamenalo smrt bratra, který se v roce 1944 přidal ke komunistickým partyzánům a byl fašisty zastřelen.
Po válce Pasolini dokončil studia a stal se učitelem italštiny. V roce 1949 se rozhodl věnovat se výhradně literatuře a odešel do Říma, kde později začal u filmu jako scenárista. Odmítl zradit své mládí a stát se dospělým: žil na periférii volným sexuálním životem a psal verše i zárodky románu o „darmošlapech“, s nimiž se důvěrně seznamoval. V letech 1953-54 se výrazně zlepšily jeho životní podmínky a vytvořil svá základní prozaická a básnická díla (mj. Darmošlapové, Gramsciho popel, Zběsilý život).
Počátkem šedesátých let začal natáčet vlastní autorské filmy - kinematografii definoval jako „přímou řeč reality“. Pasoliniho schopnost tvořivě vyjadřovat své úzkosti a traumata psaným slovem šla ruku v ruce s jeho výrazně vizuálním a svébytně metaforickým viděním světa. Jak jeho literární, tak i filmová díla působila často společensky provokativně a svými tématy i způsobem zobrazení vyvolávala ostré polemiky (často se soudní dohrou). Nenávist k autoritativnímu, fašisticky smýšlejícímu otci a nemožnost ho milovat i extrémně silná láska k matce se patrně podílely na Pasoliniho homosexuální orientaci, ke které se odvážně hlásil.
V ohnisku Pasoliniho tvůrčího zájmu stál milovaný svět „uražených a ponížených“, ryzích a upřímných lidí z těch nejnižších sociálních vrstev. Právě jejich stále větší podléhání konzumně orientované měšťácké společnosti Pasolini ve svých filmech ostře kriticky reflektoval a stalo se to pro něj bolestným osobním traumatem. Již ve své divadelní hře Orgie (1968) a filmovém podobenství PRASEČINEC (1969), které měly za námět kanibalismus a sodomii a byly jakýmsi předobrazem snímku SALO ANEB 120 DNÍ SODOMY, vyjadřoval režisér své rozčarování z morálního nihilismu lumpenproletariátu, z jeho ideálů měšťáckého blahobytu, který dle Pasoliniho slušný člověk odmítá jako „svinstvo“ či „prasáctví“.
K nejbližším Pasoliniho přátelům patřili spisovatel a esejista Alberto Moravia, herci Franco Citti, Ninetto Davoli a nedávno zesnulá Laura Bettiová. V lednu 1965 navštívil Pasolini Prahu, kde se zúčastnil besedy ve Filmovém klubu.
Výběrová filmografie Piera Paola Pasoliniho
Doporučená literatura k Pieru Paolu Pasolinimu
Autor textu: Vladimír Hendrich
