VIKTOR PONREPO (1858 - 1926)
Nebyl tím, kdo natočil a promítal první české filmy, to obstaral Jan Kříženecký, který však brzy musel vyměnit nejistého kinematografického koníčka za nudnou kariéru magistrátního úředníka. Přesto byl Dismas Šlambor (narozený 16. 6. 1858 v Praze) filmovým průkopníkem a neměl by být zapomenut. Vyučil se pozlacovačem, ale brzy se věnoval jiné činnosti. Stal se kouzelníkem a mágem a se svým představením cestoval po Čechách a Moravě. Zalíbil se mu francouzský nápis na velké vile Bon Repos (Dobrý odpočinek) a podle něj zvolil svůj umělecký pseudonym. A když své i tehdy nezvyklé křestní jméno vyměnil za mnohem zvučnější – stal se z něj Viktor Ponrepo.
Mnoho let ho těšilo bavit obecenstvo triky, čtením myšlenek a hrůzostrašnou pantomimou, sám o moderním kouzelnictví sepsal příručku. Když předložil osvědčení o zkoušce z magie a experimentální fyziky, bylo mu dovoleno vystoupit i v Praze, mimo jiné také ve velkém sále Konviktu v Bartolomějské ulici. Od roku 1896 však vznikla potulným varietním umělcům nová konkurence. Po vesnicích i městech začali jezdit první majitelé koncesí na předvádění světelných obrazů, kteří promítali v hostinských sálech, cirkusových stanech a za hezkého počasí i pod širým nebem užaslým divákům krátké dokumentární i hrané filmy české i cizí provenience.
Ponrepova kouzla byla už trochu okoukaná, a tak se jejich tvůrce rozhodl modernizovat. Zakoupil postarší projektor, několik filmů a naučil se promítat. Podle licence, kterou si zaopatřil, směl vystupovat po celém Království českém, kromě Prahy. Když si po čase najal promítače, mohl se své nové lásce věnovat naplno. Stál pod plátnem a němý děj ozvučoval ruchy a slovem. Těm, kteří snad nepochopili děj, vysvětloval, kdo je padouch a kdo hrdina a zúročil tak svůj – dnešní terminologií – „moderátorský talent“, léta rozvíjený při kouzelnických produkcích. Společensky si novou činností ovšem nijak nepolepšil, protože film nebyl považován za umění a kinematografisté byli posuzováni podle stejného dvorského dekretu z roku 1836 jako provazolezci, kočující herci, artisté a jiná podezřelá cháska.
Časem si Viktor Ponrepo pořídil nový promítací přístroj a podařilo se mu dostat se do rodného města. K filmům hrál hudbu z fonografu a někdy najal i živou kapelu. Jednou se mu podařilo způsobit srocení Pražanů na rušné křižovatce, když na zeď domu na rohu tehdy Ferdinandovy (nyní Národní) třídy a Perštýna promítal filmy, mezi které vkládal diapozitivy inzerátů různých obchodníků.
V roce 1907 nastal ten správný okamžik, který Viktora Ponrepa zařadil mezi průkopníky. Zažádal si na policejním ředitelství o povolení založit si stálé kino. V novém secesním domě, který vyrostl na místě hostince U modré štiky ve staroměstské Karlově ulici, si vyhlédl vhodný sál, ve kterém se předtím marně pokoušel o úspěch Sýkorův šantán. Ponrepo si ale věřil a hned, jak obdržel kýžený úřední souhlas, dal vytisknout letáky, kterými zval do Divadla živých fotografií – Ponrepova biografu a v nichž slíbil přinášet každý týden, vždy od soboty, nový program atraktivních snímků ze všech dílů světa přírodních i dramatických.
Velikou oporou mu byla manželka Karlička, kterou si vzal teprve před čtyřmi lety. Znali se už od mládí, ale Dismas tehdy zaváhal a dívka se mu vdala. Až když ovdověla, odvážil se ji požádat o ruku. Paní Karlička seděla v pokladně a pan Ponrepo, který si vždy vážil obecenstva, osobně vítal a pak se i loučil s diváky. Pro případ, že by se nemohl dostavit, nechal se nafilmovat a kratičký snímek, na kterém seriozní zralý muž s velikými kníry přichází a uklání se, zachoval jeho podobu dodnes. V podlouhlém sále mohlo usednout přes dvě stě diváků a mnozí pamětníci si připomínali i po letech osobitý projev pana majitele, který také zde zachoval svůj zvyk komentovat a doplňovat děj vysvětlujícím slovem. Hudbu poskytoval fonograf a později klavír a další hudební nástroje.
Brzy v Praze a jiných městech vznikala další stálá kina, některá i větší a modernější. Jejich provozovatele čekaly však složité časy. Představitelé kultury protestovali proti mnohdy nízké úrovni filmů, které podporovaly už tak špatný vkus diváků. Byla zostřena cenzura, povinné dávky se zvyšovaly, omezována byla návštěva dětí a mládeže. Majitelé kin pro ochranu svých zájmů založili v červnu 1912 Spolek českých majitelů kinematografů, jehož se stal Dismas Šlambor-Ponrepo místopředsedou.
Válka zasáhla i toto podnikání. Mladí promítači i někteří majitelé kin odešli na frontu a jejich podniky zanikly. Pan Ponrepo zůstal svému biografu věrný až do své smrti roku 1926.
V roce 1978 vzdal hold průkopníkům filmovnictví v Čechách režisér Jiří Menzel svým filmem Báječní muži s klikou, v němž s jistou komediální nadsázkou popisuje jejich snažení. Pana Pasparta – vlastně Ponrepa – si zde zahrál Rudolf Hrušínský.
A ještě jeden pomník má pan Dismas Šlambor. V Konviktu, tam kde kdysi kouzlil, je promítací síň, ve které mají milovníci filmu možnost vidět staré klasické filmy ze sbírek Národního filmového archivu a která se již mnoho let jmenuje na počest prvního provozovatele stálého kina v Praze – Ponrepo.
Autorka textu: Eva Urbanová
