Německé nové kino

 

Únor 1962 přinesl německé kinematografii důležitý nový podnět, jímž se stal podpis 26 mladých filmařů na manifestu, který hlásal, že „taťkovo kino je mrtvé“. Snaha vrátit domácímu filmu opět mezinárodní renomé se díky nízkorozpočtovým produkcím, zpravidla vznikajícím v exteriérech, kupodivu proměnila ve skutek. Začínající němečtí auteurs nebyli původně filmovými kritiky jako jejich francouzští kolegové z řad nové vlny, nýbrž blíženci německé experimentální literatury, ale leccos měli společného. Hlavní teoretik hnutí Alexander Kluge a jeho spojenci Volker Schlöndorff, Jean-Marie Straub či Danièle Huilletová preferovali metodu koláže, kombinování fiktivního s dokumentárním, což je sbližovalo např. s Jeanem-Lucem Godardem. Schlöndorff navíc ve Francii také studoval a asistoval tady na řadě filmů. V 70. letech pak představitelé tohoto směru natáčejí filmy se silným politikem (např. Schlöndorffova ZTRACENÁ ČEST KATEŘINY BLUMOVÉ), v letech 80., spolu s oceněním opět Schlöndorffova PLECHOVÉHO BUBÍNKU, Fassbinderova MANŽELSTVÍ MARIE BRAUNOVÉ nebo NOSFERATU Wernera Herzoga se nový německý film stal definitivně součástí národní kinematografie.