Přesun na obsah

KABINET DOKTORA CALIGARIHO

Kabinet doktora Caligariho

Das Kabinett des Dr. Caligari, Německo 1920

režie: Robert Wiene

scénář: Carl Mayer, Hans Janowitz

kamera: Willy Hameister

scéna: Hermann Warm, Walter Reimann, Walter Röhrig

 

hrají: Werner Krauss (dr. Caligari, ředitel psychiatrické léčebny), Conrad Veidt (Cesare), Lil Dagoverová (Jana Olsenová), Friedrich Fehér (Francis), Hans Heinz von Twardowski (Allan), Rudolf Lettinger (dr. Olsen).

 

Na počátku vzniku tohoto díla byl scénář Carla Mayera a Hanse Janowitze, kteří v něm zúročili nejen vlastní fantazijní představy, ale i vzpomínky. Zejména Mayer měl za sebou bohatou životní zkušenost: byl jarmarečníkem, potulným malířem a hercem; během války bojoval na frontě, odkud jeho kroky vedly do psychiatrické léčebny. Hrůzostrašný příběh o kouzelníkovi dr. Caligarim, jenž přijede na městský jarmark se somnambulním Cesarem, který umí předpovídat budoucnost a prozradí zvědavcům, že ve městě dojde k několika zločinům, nabídli výrobci filmů Erichu Pommerovi. Pommer, vedoucí společnosti Decla-Film, se obrátil na režiséra Roberta Wieneho, jenž scénář pojednal expresionistickým způsobem.

Výprava filmu je dílem Hermanna Warma, Waltera Röhriga a Waltera Reimanna, expresionistických malířů ze skupiny Der Sturm. Celý příběh se odehrává v dekoracích, které se vyznačují deformovanou perspektivou, ostrými úhly, bizarními geometrickými tvary a nápadnými tonálními kontrasty. Takto prezentovaný vnější svět má být obrazem duše člověka, který se ocitl v ohrožení a depresi z vývoje celé společnosti.

Důraz na výtvarnou stránku filmu se projevil také na výkonech herců, již se pohybovali před kamerou po vytyčených liniích a podle potřeby zrychlovali své pohyby, případně v nich ustrnuli. Protagonisty takto pojatého herectví, s nímž také na divadle pracoval režisér Max Reinhardt, byli přední herci v čele s Wernerem Kraussem (Caligari) a Conradem Veidtem (Cesare).

Ještě než Robert Wiene začal natáčet CALIGARIHO (jméno pochází z korespondence francouzského spisovatele Stendhala), připsal ke scénáři prolog a epilog a tím film "zarámoval" do vyprávění blázna z léčebny, jejímž ředitelem je titulní hrdina. Tento krok vyvolal rozporuplné reakce. Zejména filmový teoretik Siegfried Kracauer, který Wieneho film chápal jako oslavu autority a budoucí nacistické nadvlády, spatřoval v proměně vyprávěcího hlediska příznak konformity namísto zamýšleného pranýřování státní moci.

KABINET DOKTORA CALIGARIHO měl premiéru 27. února 1920. Tohoto dne „vstoupil“ do německé kinematografie expresionismus, který s sebou přinesl další pozoruhodné filmy. Vedle Wieneho GENUINE a RASKOLNIKOVA to byl snímek OD JITRA DO PŮLNOCI (1920) Karla Heinze Martina, UPÍR NOSFERATU (1921) Friedricha Wilhelma Murnaua a KABINET VOSKOVÝCH FIGUR (1924) Paula Leniho.

 

Expresionismus

 

 

ROBERT WIENE (1873 - 1938)

Robert Wienne

- narozen ve Vratislavi v rodině významného herce Carla Wieneho. V roce 1894 odešel do Berlína studovat práva, od roku 1908 však působil na vídeňských divadlech. Do německé metropole se vrátil v roce 1914 už jako filmový režisér a scenárista. Na základě výhodné nabídky rakouského producenta pracoval od roku 1918 střídavě v Berlíně a ve Vídni. Pro svůj židovský původ byl po roce 1933 nucen emigrovat, pohyboval se mezi Budapeští, Londýnem a Paříží. Během svého života několikrát změnil občanství. Byl Maďarem, Čechem, v roce 1924 Němcem a o rok později držitelem českého pasu vystaveného ve Vídni. Ve francouzském exilu udával za své rodiště Bratislavu, kde se narodila jeho matka (otec byl rodákem z Nitry), kolonku "občanství" v úředních listinách vyplňoval slovem "české". Zemřel roku 1938 během práce na dramatu z první světové války ULTIMATUM, svého čtyřicátého šestého filmu, který dokončil režisér Robert Siodmak.

Do KABINETU DOKTORA CALIGARIHO (1920) byl Robert Wiene řemeslně zdatným profesionálem salónních komedií. V roce 1919 se však k němu dostal Mayerův a Janowitzův scénář, na jehož základě natočil svůj nejslavnější snímek, který se stal základním dílem filmového expresionismu. Ve stejném stylu pojednal GENUINE (1921) a RASKOLNIKOVA (1922) podle Dostojevského románu Zločin a trest. V roce 1923 se už zabýval poněkud jiným tématem: v KRÁLI NAZARETSKÉM zpracoval Nový zákon. K temným stránkám lidské duše se vrátil roku 1924 v psychologickém hororu ORLAKOVY RUCE, který se po CALIGARIM stal jeho druhým nejproslulejším dílem. Rozpolcení osobnosti sledoval ještě v roce 1930 ve svém prvním zvukovém filmu DVOJÍ ŽIVOT. Od roku 1925 se věnoval znovu komediím (KNĚŽNA Z ČERVENÉHO MLÝNA, RUŽOVÝ KAVALÍR aj.).

Wieneho posledním německým filmem je TAJFUN (1933), milostná historka s kriminální zápletkou, po které odchází přes Maďarsko a Paříž do Londýna, kde se pokusil o zvukový remake KABINETU DOKTORA CALIGARIHO. Podporu svého záměru hledal znovu ve Francii, ale veškeré snahy byly marné, CALIGARI v režii Roberta Wieneho zůstal pro kinematografii jen jeden. Až později vznikla jeho nová zpracování: v režii Rogera Kaye (1962), Stephena Sayadiana (1989) a Davida Lee Fishera (2005).

 

Výběrová filmografie Roberta Wieneho

 

Doporučená literatura k Robertu Wienemu

 

 

                                                                                        Autor textu: Tomáš Hála

 

                                                                                                               zpět