JEŘÁBI TÁHNOU
Leťjat žuravli, SSSR 1957
režie: Michal Kalatozov
scénář: Viktor Rozov - podle vlastní divadelní hry Věčně živí (Večno živyje)
kamera: Sergej Urusevskij
hudba: Moisej Vajnberg
hrají: Taťjana Samojlovová (Veronika), Alexej Batalov (Boris), Vasilij Merkurjev (Fjodor Ivanovič, otec Borise), Alexej Švorin (Mark), Valentin Zubkov (Stěpan)
Na počátku vzniku Kalatozovova filmu byla divadelní hra Viktora Rozova Věčně živí, uvedená roku 1956 s velkým ohlasem v právě založeném moskevském divadle Sovremennik (Současník). Drama z válečného období zaujalo neschematickým pohledem na svou epochu a její aktéry. Oproti socialistickému realismu, který po válce vyžadovaly směrnice, nad nimiž bděl vrchní ideolog Andrej Ždanov, se zde objevili hrdinové lidských rozměrů, nikoliv přehnaně uvědomělé vzory z vývěsek a plakátů. V jejich nové modelaci se odrážely změny ve vývoji sovětské společnosti, která se osvobozovala z vlivu jejího někdejšího diktátora J. V. Stalina.
Do filmového scénáře přepsal divadelní text sám její autor, filmovou podobu jí dal třiapadesátiletý Michail Kalazov, režisér solidního, ne však výrazného renomé. Výsledek jeho práce tentokrát překvapil, a to nejen v domácím prostředí. Na mezinárodním festivalu v Cannes 1958 získal Zlatou palmu, oceněn byl též kameraman Sergej Urusevskij a představitelka hlavní role Taťjana Samojlovová.
Příběh milenců, Veroniky a Borise, které navždy rozdělila druhá světová válka, uvedl na scénu nový typ hrdinky. Zatímco Boris bojoval na frontě, Veronika podlehla naléhání jeho bratrance Marka a provdala se za něj. Záhy však pochopila, že se zmýlila, a když zaslechla ve vojenské nemocnici, kde vypomáhala jako ošetřovatelka, názor, že ženy, které nedovedly čekat na muže bránící vlast, si nezaslouží lásku, nýbrž opovržení všech mužů, uvědomila si, že tato slova jsou adresována také jí...
Síla Kalatozovovy režie, objevnost Urusevského snímání a procítěnost hereckých výkonů (vedle Samojlovové také Alexeje Batalova, jehož herecká hvězda v 50. letech právě vycházela) dokázaly překlenout nedostatky v Rozovově scénáři, které se týkaly především hrdinčina milostného selhání. Zvlášť působivé okamžiky (cesta Veroniky davem na seřadiště vojáků a Borisova zasažení zákeřnou kulkou v bažinách) zachytila ruční kamera, vyjadřující nejen dramatickou linii příběhu, ale i psychologické prožívání postav. Nelítostný běh událostí vyjádřily ve zkratce expresivní kompozice, pracující s hloubkou filmového obrazu (moskevské nábřeží zabírané z nadhledu), nebo výrazné detaily (lustr nad vybombardovaným bytem Veroničiných rodičů). Střihová skladba filmu upomínala na slavné období sovětské němé kinematografie (Veroničin pokus o sebevraždu), do něhož sám Kalatozov přispěl svým vynikajícím dokumentárním snímkem SŮL PRO SVANETII.
Vedle civilního, ale ve svém důsledku zobecňujícího pojetí válečného tématu přinesl film JEŘÁBI TÁHNOU obrodu filmového jazyka sovětské kinematografie, která znamenala pro celé generace mocný impuls k tomu, aby i oni zasvětili svůj život filmovému umění (případ A. Končalovského, G. Panfilova, S. Solovjeva aj.). Z toho důvodu ho lze chápat i jako výsledek autorského hledačství, jímž procházela tehdejší evropská kinematografie (francouzská nová vlna, britské hnutí free cinema, polská filmová škola).
MICHAIL KALATOZOV (1903 - 1973)
Vlastním jménem Michail Kalatozišvili. Tbiliský rodák, který nejdříve pracoval jako příručí a šofér, než se v roce 1923 - po složení středoškolských zkoušek - dostal k filmu. Našel zde zaměstnání jako mechanik, později jako střihač a kameraman. Odtud vedla jeho cesta k filmové režii. K jeho prvním filmům patří dokumentární snímek SŮL PRO SVANETII (1930) o těžkém životě obyvatel v malé kavkazské vesnici, odříznuté horami od okolního světa. Etnografický materiál zde Kalatozov pojednal s velkou sugestivitou v obraze i ve střihu. Následující hraný film HŘEBÍK V BOTĚ (1932), situovaný na vojenské cvičiště, byl agitkou ke zvýšené morálce pracujících, neboť „bitva může být prohrána i pro maličkost, jakou může být špatně ušitá obuv“. Snímek byl zakázán a Kalatozov neměl v příštích sedmi letech možnost pokračovat ve své režijní práci. Studoval na Leningradské škole umění, v tbiliských filmových studiích zastával funkci ředitele. V roce 1937, po změnách ve vedení sovětské kinematografie (její hlavní představitel Boris Šumjackij byl zatčen a posléze popraven), začal Kalatozov opět režírovat. Krátce po sobě natočil snímky s leteckou tematikou: STATEČNOST (1939) a PILOT ČKALOV (1941, o Valeriji Čkalovovi, který r. 1937 uskutečnil let z Moskvy přes polární oblast do Vancouveru). Během druhé světové války se podílel na filmech posilujících sebevědomí sovětského lidu v boji s fašismem, krátce působil v USA na konzulátu jako spojka s americkým filmovým průmyslem. Po návratu do Moskvy pracoval v oblasti filmu v administrativě.
K režii se vrátil filmem ODHALENÁ ZRADA (1949) o úkladech reakčních politiků proti nejmenovanému lidově demokratickému státu. Jeho následující snímek NEBEZPEČNÉ VICHŘICE (1952, v kinech 1956), původně nazvaný jako Felix Dzeržinskij (podle jednoho z aktérů rudého teroru ve 20. letech minulého století) vyprávěl o prvních letech ustanovení sovětské moci. Odlehčením po politicky zaměřených filmech byla situační komedie VĚRNÍ PŘÁTELÉ (1954) o třech mužích, kamarádech z dětství, kteří se po letech vypraví na společnou dovolenou. Na snímku V PRVNÍM SLEDU (1956) o mladých brigádnících, kteří odjedou do Kazachstánu zúrodňovat celiny, spolupracoval s kameramanem Sergejem Urusevským, jenž svým mistrovstvím výrazně umocnil Kalatozovovův nejvýznamnější režijní počin JEŘÁBI TÁHNOU (1957). Opět s Urusevským a navíc i s herečkou JEŘÁBŮ Taťjanou Samojlovovou se podíleli na vzniku náročného projektu NEODESLANÝ DOPIS (1960), zachycujícím tragický osud čtyřčlenné skupiny geologů na výpravě za diamanty v jakutské tajze. S týmž kameramanem realizoval Kalatozov i povídkový film SOY KUBA (1965), inspirovaný tehdejšími událostmi na „cukrovém“ ostrově, jímž jejich spolupráce skočila.
V koprodukci s Itálií a s hvězdným obsazením (Peter Finch, Sean Connery, Claudia Cardinaleová aj.) vznikl snímek ČERVENÝ STAN (1969), pojednávající o záchraně výpravy Umberta Nobileho do Arktidy v roce 1928. Kalatozovovým oblíbeným tématem byl vztah „člověk a příroda“, v němž člověk nebyl ničitelem či bezuzdným dobyvatelem, ale rozumným hospodářem, který umí využívat přírodní zdroje.
Výběrová filmografie Michaila Kalatozova
Doporučená literatura k Michailu Kalatozovovi
Autor textu: Tomáš Hála
* * *
"Za svůj první vážný kontakt s uměním, který mě, byť na okamžik vytrhl z obvyklých rozměrů života, pozvedl nad jeho úroveň a přenesl do zcela jiné sféry, vděčím filmu JEŘÁBI TÁHNOU. Nebyl to kontakt "filmomanský", tím méně okamžitě pochopený jako třeba komunikace s velkým uměním, ale kontakt přirozený, náhodný, bezprostředně životní, praktický - a již duchovně vstřebaný. Dodnes si pamatuji jeho jitřící sílu - byl jsem čtrnáctiletý výrostek, věcný a prozaický, racionálně zaměřený, žádný snílek a romantik. A najednou - jakýsi vnitřní zmatek, mlátilo to se mnou doslova od zdi ke zdi."
režisér Sergej Solovjev, 1979
