IVANOVO DĚTSTVÍ

Ivanovo dětstvo, SSSR 1962

režie: Andrej Tarkovskij

scénář: Vladimir Bogomolov a Michail Papava na motivy  Bogomolovovy povídky  Ivan

kamera: Vadim Jusov

hudba: Vjačeslav Ovčinnikov

hrají: Nikolaj Burljajev (Ivan), Valentin Zubkov (kapitán  Cholin), Valentina Maljavina (Máša), Jevgenij Žarikov  (poručík Galcev), Irma Rauš-Tarkovskaja (Ivanova matka)

 

Už v Tarkovského dlouhometrážním debutu je jeho rukopis  čitelný, nalezneme zde zhuštěnou vizuální představu  umělce o jeho budoucím díle a přítomná jsou rovněž všechna  jeho životní témata, která bude dále rozvíjet. Ačkoli se  nacházíme ve válečné vřavě, přímo v zákopech druhé světové  války, režisér nepřestává myslet na přírodu, umění, paměť  lidského rodu. V kontrapunktu s vojenskými akcemi se ocitáme  uprostřed snů chlapce, který v horečnaté chvíli krátkého odpočinku malého rozvědčíka, přímo v zákopu, vzpomíná na  střípky svého ztraceného dětství. Dnešní vojáček se koupe ve  slunečních paprscích snového mořského přílivu, kdy mohl být  ještě dítětem, kdy se měl ke komu rozběhnout a do čí náruče  se schoulit. Jako i v pozdějších Tarkovského filmech je tady  voda tím nejdůležitějším živlem, který zpravidla přináší  úlevu, zprostředkovává vykoupení. Hned v úvodu IVANOVA DĚTSTVÍ  zastihneme jeho malého hrdinu ležícího v mokré trávě, hrdinu SOLARIS objevíme v podobné poloze na stejném místě v rákosí u rybníka. Sekvence z tiskárny v ZRCADLE je vodou doslova zaplavena a spisovatel v NOSTALGII může naplnit své poslání až tehdy, podaří-li se mu sestoupit do vodou zatopeného podzemí pobořeného domu. Vždy je třeba podstoupit nějakou zkoušku, cosi obětovat, aby to podstatné, paměť, mohlo zůstat zachováno. Ve vztahu k přírodě, jejím živlům a jejich zduchovnění považuje Tarkovskij za svého předchůdce Alexandra Dovženka a následovníka vidí v Alexandru Sokurovovi. Také v závěru filmu staví  režisér lyrické obrazy proti tragickému finále chlapcova  krátkého životního příběhu (možnou  inspirací jsou JEŘÁBI TÁHNOU Michaila Kalatozova, 1957) a naznačuje tak, že onen idylický  obraz dětství, jenž si s sebou Ivan odnesl, je tím  nejpodstatnějším, zhuštěnou stopou v paměti jeho osobního  příběhu.

Gramofon, kniha s reprodukcemi Dürerových obrazů, slunce  koupající se v kaluži a jeho paprsky pronikající do  frontového zákopu: možná, že tady Tarkovskij ještě trochu  příliš estetizuje a přímočaře dokládá svou tezi o "kráse,  která je symbolem pravdy". Ale už tento sotva dvanáctiletý  hrdina je silný a přesvědčivý ve své zdánlivé slabosti, pevný  i při své křehkosti - stejně jako posléze Andrej Rublev,  mlčenlivý malíř ikon nebo Stalker, průvodce tajemnou zónou.  Nutnou obětí je v případě Andreje jeho slib mlčení, hrdina OBĚTI v zájmu vyšší věci zapálí vlastní dům a Ivan musí zaplatit dokonce cenu nejvyšší. Chlapec, přeplněný zkušenostmi, které ani zdaleka neodpovídají  jeho věku, se s jejich intenzitou vypořádává tak, že si ji  rozkládá i do poklidných chvílí. Vlastně jenom tehdy vypadá  jako dítě, protože si "na vojáky" jen hraje, aby vydržel to  napětí, které mu ticho bez výbuchů přináší. Jakmile však  nastane bombardování, hoch zcela ztichne, uklidní se, nastává  okamžik, kdy nemusí na nic vzpomínat, situace, již důvěrně  zná a paradoxně jen tehdy dokáže být zcela vyrovnaný,  ponořený do sebe. A divák se s ním ocitá ve stavu milosti,  jímž je vlastně celé Tarkovského dílo.

 

Dobá tání

 

Citáty z Tarkovského teoretického díla

 

 

ANDREJ TARKOVSKIJ (1932 - 1986)

Bytostný intelektuál, člověk mravního imperativu, duchovně  založený umělec, hluboce zakořeněný v ruské kultuře, který  tolik kritizoval svoji vlast, až zemřel steskem po ní.  Tvůrce, v jehož filmech se zvláštním způsobem odlévají zvony  a v interiérech prší, se narodil do kultivovaného zázemí  herečky Marie Višňakovové a významného básníka a překladatele  Arsenije Tarkovského. Ačkoli se rodiče záhy rozvedli,  podařilo se obětavé matce dopřát svým dvěma dětem náležitého vzdělání. Andrej nejprve studoval na moskevském Institutu orientalistiky arabštinu, poté geologii a nakonec absolvoval  VGIK (ruská obdoba FAMU) ve třídě režiséra Michaila Romma.

Pozornost i mimo Rusko vyvolal hned Tarkovského absolventský  film VÁLEC A HOUSLE, oceněný roku 1961 Hlavní cenou na  Festivalu studentských filmů v New Yorku. Všech následujících sedm hraných celovečerních filmů, které sovětské stranické  orgány dovolily režisérovi natočit, získalo bezpočet mezinárodních cen. Tarkovskij v nich zůstal věrný svým  klíčovým motivům (dětství, matka jako formovatelka osudu,  rodný dům, paměť, vodní živel) a svébytné obrazové poezii,  zachycující labyrint životních dojmů, postřehů a fantazií.

Po IVANOVĚ DĚTSTVÍ (1962) režisér velmi dlouho natáčel  a poté stejně obtížně prosazoval uvedení ANDREJE RUBLEVA  (1966), historické fresky o proslulém malíři ikon. Již tady  začalo jeho martyrium s uměleckými schvalovacími komisemi,  které vyvrcholilo roku 1984, kdy se rozhodl zůstat na Západě.  Před tím však ještě doma vznikly jeho další opusy:  vědeckofantasticky laděné adaptace slavných předloh - SOLARIS  (1972) podle románu Stanislawa Lema a STALKER (1979) na  motivy novely Arkadije a Borise Strugackých. Jde o díla nejen vysoké obrazové kultury, ale i vizionářské povahy. STALKER jako by reflektoval období na Ukrajině po havárii v Černobylu, ačkoli k této jaderné katastrofě došlo až v roce 1984. Nejosobnějším  a zároveň nejkoncentrovanějším Tarkovského dílem je nepochybně ZRCADLO (1974), kde můžeme vidět jak jeho matku,  tak slyšet hlas otce, který recituje mimo obraz své verše.  Následující dva filmy již tvůrce realizoval mimo Sovětský  svaz: NOSTALGII (1983) v Itálii, OBĚŤ (1986) ve Švédsku. Jeho vědomí nutnosti oběti, která vždy vykupuje velké dílo či  zachraňuje paměť pro budoucí věky, tady nabylo vrcholu.  Ostatně sám dosáhl setkání se svým dospívajícím synem až díky  své smrtelné nemoci, která oblomila sovětské úřady a dovolila  chlapci za rodiči vycestovat.

Tarkovskij měl i své stálé spolupracovníky: s kameramanem Vadimem Jusovem realizoval vedle IVANOVA DĚTSTVÍ také ANDREJE RUBLEVA a SOLARIS, v ANDREJI RUBLEVOVI má důležitou roli mladý Nikolaj Burljajev, dětský představitel Ivana. Režisérova oblíbeného herce Anatolije Solonicyna, představitele ANDREJE RUBLEVA, pak můžeme vidět jak v SOLARIS, tak v ZRCADLE či ve STALKEROVI, a Olega Jankovského, představitele otce v ZRCADLE (hercova blízká podoba s Tarkovského otcem), rovněž jako hlavního hrdinu NOSTALGIE.

 

Výběrová filmografie Andreje Tarkovského

 

Doporučená literatura k Andreji Tarkovskému

 

 

                                                                             Autorka textu: Briana Čechová

 

                                                                                                           zpět