DALEKÁ CESTA
Československo 1949
režie: Alfréd Radok
námět: Erik Kolár
scénář: Mojmír Drvota, Erik Kolár, Alfréd Radok
kamera: Josef Střecha
hudba: Jiří Sternwald
hrají: Blanka Waleská (MUDr. Hana Kaufmannová), Otomar Krejča (MUDr. Antonín Bureš), Viktor Očásek (ing. Oskar Kaufmann), Zdenka Baldová (Hedvika Kaufmannová), Eduard Kohout (profesor Reiter)
Holocaust zasáhl rodinu Alfréda Radoka s plnou silou – po otci židovského původu ztratil většinu příbuzných v nejrůznějších koncentračních táborech II. světové války. On sám byl na konci války odvezen do Klettendorfu v Polsku, ale odtud se mu podařilo v únoru 1945 uprchnout. Více než očima přímého účastníka rozhodl se filmový začátečník podívat na vlastní zkušenost jako psycholog: pouhé čtyři roky po válce dokázal ve svém mistrovském debutu hledat příčiny a motivy rasové nenávisti. V době svého vzniku se však příběh židovské lékařky a její rodiny, odvlečené do terezínského ghetta, nesetkal s odpovídajícím přijetím a film se dokonce promítal jen krátce v mimopražských kinech.
Nastupující totalitní režim se svými antisionistickými hledisky nepřijal Radokův originální filmový tvar nejen po stránce obsahové, ale také formální. Už samotná rytmická gradace každé scény schvalovatele iritovala. Režisér zachytil období okupace novou formou umělecké reportáže, podíval se na Terezín vysoce stylizovaným, metaforickým způsobem, ovlivněným expresionistickou imaginací. Propojil dokumentární vstupy (série šotů z dobových předválečných a válečných dokumentů) s konkrétním příběhem konkrétní rodiny (melodramatický příběh rasově smíšené manželské dvojice s postavou přítele z mládí coby nositelem nejednoznačného zla), a tak dosáhl nebývalé působivosti. Ze svého divadelního působení si Radok přinesl důraz na práci s rekvizitami, které tady často fungují nejen jako bizarní dekorace (zvláště oblíbený je klavír), ale také jako důležité spoje mezi dvěma záběry (např. sekvence ve starožitnictví). Tyto metaforické scény mají charakter obřadů, jejichž přeludná, fantaskní atmosféra přispívá k hlubšímu pochopení nepřenosného utrpení. Zvláštní roli hraje komentář mimo obraz v podání Václava Vosky, jehož dikce vytváří dojem zkušenosti člověka, který válečným martyriem skutečně prošel. Základní prožitek z filmu pak nevyvolává autenticita záběrů, ale naopak autorova citlivá schopnost zprostředkování nesdělitelného pomocí stylizace a zcizujících efektů.
Radok, jako by vůbec nebyl „zatížen“ dílem svých předchůdců, si buduje vlastní filmový styl. Vedle originální formy soudobou kritiku pobouřil rovněž závěr filmu, který byl shledán jako nedostatečně optimistický. Umělcovo původní filmové myšlení nemohlo najít v podmínkách socialistické kinematografie zvláštní uplatnění. Po problémech se schvalováním scénáře následovala stejně komplikovaná distribuce, oficiálně však byl film zakázán až po Radokově emigraci v srpnu 1968. Přesto se ale režim neostýchal kritizované dílo prodat do zahraničí, kde např. v USA získala DALEKÁ CESTA už v roce 1950 cenu za režii. O těchto úspěších se režisér dozvídal jen náhodně a tajně, honorář, který obdržel od společnosti DILIA, spravující jeho práva, činil 4 Kč 40 haléřů.
ALFRÉD RADOK (1914 - 1976)
Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních a filmových režisérů
2. poloviny 20. století se narodil do rodiny, která mu poskytla tvořivé zázemí pro jeho další svobodný vývoj. Z otcovy strany jej formovala židovská tradice, ale s matkou mohl každou neděli navštěvovat katolický kostel, těšit se z malebné krajiny kolem Kolodějí. Výtvarně jej ovlivnily pohlednice zasílané otcem z front I. světové války a matčina večerní představení laterny magiky, z jejichž podnětu velmi záhy založili s bratrem Emilem (1918 – 1994), pozdějším tvůrcem polyekranu, vlastní stínové divadlo. Naprostý průlom v Radokově uvažování představovala pak jeho první návštěva Burianova divadla D a jeho představení Máje. (Podobně zasažen byl již jenom po zhlédnutí filmu OBČAN KANE Orsona Wellese.) Pod vlivem E. F. Buriana hned po válce inscenoval v Divadle 5. května své první divadelní hry a opery, využívaje filmového svícení. V jeho hrách se objevovala rovněž herečka Marie Tesařová, jeho žena, nebo Blanka Waleská, již si vybral také pro svůj filmový debut. Dále působil v Divadle satiry, Národním divadle a Městských divadlech pražských (tady mu asistoval např. Václav Havel). Všude jej však pronásledovaly obrovské problémy ze strany vedení, a to navzdory často velmi příznivé umělecké kritice i diváckému ohlasu. Na jednu stranu byl už za svého života Radok považován za originální autorskou osobnost, jednoho z nejzajímavějších umělců v dějinách českého divadla vůbec, na stranu druhou byl systematicky omezován ve své práci.
Režisér, jenž svou poetikou navázal na burianovsky laděnou divadelní avantgardu, se vyznačoval mimořádně tvořivou invencí a fantazií a už v poválečném období využíval na jevišti filmové postupy (např. zadní projekce). Jeho cílem bylo co nejširší využití všech jevištních možností k vytvoření co nejpůsobivější atmosféry, těžící z expresivních prvků. Herce vedl k psychologickému podání role. Věnoval se činohře, opeře i operetě, kde
usiloval o vystižení hudby vizuálními prostředky. Při tom dospěl až k vytvoření nové inscenační formy, v níž se prolínají a kombinují divadelní a filmové prostředky - k Laterně magice. Takto pojaté představení bylo poprvé uvedeno v českém pavilónu na bruselském EXPO 1958. V souvislosti s Laternou magikou došlo v roce 1960 mezi Radokem a jeho mladými spolupracovníky k roztržce (Miloš Forman, Ján Roháč a Vladimír Svitáček), neboť režisér od nich očekával, že na jeho odstavení od projektu odpoví také svým odchodem. Se scénografem Josefem Svobodou, kde šlo o spor opravdu tvůrčí, nikoli osobní, obnovil spolupráci v roce 1966 a pracoval s ním i v počátcích své vynucené emigrace, která začala
v srpnu 1968. Po odchodu ze země působil především ve švédském Göteborgu, ale také
v Norsku, Německu, Rakousku a Belgii. Z divadelních režií: Vesnice žen (A. Radok), Veselá vdova (F. Lehár), Vassa Železnovová (M. Gorkij), Rigoletto (G. Verdi), Lištičky, Podzimní zahrada (L. Hellmanová), Komik (J. Osborne), Hra o lásce a smrti (R. Rolland), Dům doni Bernardy (F. García Lorca), Emigranti (S. Mrozek)...
Ačkoli Radok natočil vlastně jen tři samostatné filmy, jeho filmové dílo zaujímá v české kinematografii výlučné místo. Po DALEKÉ CESTĚ také v DIVOTVORNÉM KLOBOUKU (1952) usiloval o novou filmovou formu. Klicperova stejnojmenná divadelní hra mu byla podnětem
k důmyslnému využití hudby a tance, díky nimž se jeho film stává radostným vírem. Lidský svět se svými obvyklými peripetiemi má v jeho podání podobu jakéhosi tržiště, jarmarečních výstupů a roztančeného shonu. Pro své novátorství a původnost filmového vidění musel Radok v 50. letech čelit útokům, v nichž byl obviňován z formalismu. Podstatná část filmu byla dokonce vystřižena a zničena. Rovněž secesní retro, inspirované stejnojmennou knihou Adolfa Branalda DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956), má podobu umělecké reportáže, hravé mystifikace. Osou příběhu, zachycujícího slavné počátky českého motorismu, jsou sice dva ročníky mezinárodního motocyklového závodu ve Francii v letech 1904 a 1905, Radokovi však jde především o postižení atmosféry přelomu století. Bohatě využité dokumentární materiály o skutečných průkopnících jsou téměř nepozorovaně doplněny záběry novými, natáčenými tehdejší technikou a metodami práce. Konkrétní příběh českého mechanika Františka a Francouzsky Nanette se odvíjí od starých fotografií, což jen posiluje jeho zasazení do historie. Navzdory tomu, že film získal na MFF v San Sebastianu hlavní cenu kritiků
a v soutěži obdržel stříbrnou plaketu, další možnost již Radok v českém filmu nedostal.
Roku 1991 byl Alfréd Radok vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně in memoriam. Ocenění za 72 divadelních režií, tři filmy, čtyři televizní inscenace a jednu rozhlasovou hru předal jeho někdejší žák, prezident Václav Havel, režisérově synovi Davidu Radokovi, jenž právě ve Stavovském divadle režíroval operu Don Giovanni.
Výběrová filmografie Alfréda Radoka
Doporučená literatura k Alfrédu Radokovi
Autorka textu: Briana Čechová
