ČESKOSLOVENSKÁ NOVÁ VLNA

Nejúspěšnější období v dějinách naší kinematografie s naprosto mimořádným mezinárodním ohlasem. Na počátku 60. let dvacátého století se sešlo neobvyklé množství mladých talentovaných lidí - scenáristů, režisérů, kameramanů, hudebních skladatelů, výtvarníků a dalších - s příznivými tvůrčími podmínkami. Stát poskytoval finanční prostředky, ale doposud přísný politický dozor značně polevil. Část neuznávanějších tvůrců pocházela z řad studentů FAMU (Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Pavel Juráček, Evald Schorm, Jan Schmidt, Ivan Passer), ale patřili k nim i lidé bez formálního filmového vzdělání (například výtvarnice Ester Krumbachová nebo sochař Jaroslav Papoušek). Ze slovenských tvůrců je nutné připomenout především Juraje Jakubiska, Elo Havettu a Dušana Hanáka. Žánrově šlo především o dva druhy filmů - na jedné straně stylizovaná podobenství o zvůli moci, na straně druhé všední příběhy lidí, natočené ovšem s velkou mírou autenticity. Neherci obsazovaní kvůli svému typu byli schopni při dobrém režijním vedení dosáhnout neuvěřitelných výkonů. Pro některé z nich začala nečekaná herecká kariéra (Josef Šebánek, Milada Ježková, Jan Vostrčil). I další, v té době už renomovaní režiséři, kteří přímo nepatřili
k tvůrcům nové vlny, natočili v 60. letech svá vrcholná díla (např. Karel Kachyňa, Vojtěch Jasný, Otakar Vávra). O dalším vývoji se lze jen dohadovat. Okupace „spřátelenými“ armádami a následná tuhá normalizace znamenaly konec nové vlny. Někteří tvůrci odešli do zahraničí, někteří léta vydupávali své další filmy proti různým omezením a zákazům a pro některé přišel návrat k tvorbě bez cenzury příliš pozdě (Evald Schorm, Pavel Juráček, Antonín Máša).