El ángel exterminador, Mexiko - Španělsko 1962

režie: Luis Buñuel

námět: Luis Buñuel, José Bergamin - hra Los naufragos de la Calle de la Providencia

scénář: Luis Buñuel, Luis Alcoriza

kamera: Gabriel Figueroa

hrají: Silvia Pinalová (Laetitia - Valkýra), José Baviera (Leandre), Augusto Benedico (dr. Conde), Luis Beristáin (Christian), Antonio Bravo (Russel), Claudio Brook (majordom), Ofelia Montescová (Beatriz), Lucy Gallardoová (Lucia Nobilová), Enrique Rambal (Edmundo Nobile), Xavier Massé (Eduardo) ad.

První impuls k filmu ANDĚL ZKÁZY se vynořil v Buñuelově mysli několik let před jeho realizací. Při jednom setkání s přáteli se náhle ohlédl a řekl: „Představme si, že lidé zde shromáždění nemohou opustit tuto místnost.“ O několik let později se z této jediné myšlenky zrodil scénář, napsaný společně s režisérovým stálým spolupracovníkem Luisem Alcorizou. Součástí scénáře byly i některé motivy převzaté a volně modifikované z tehdy neznámé divadelní hry básníka José Bergamina Trosečníci z Ulice Prozřetelnosti.

V ANDĚLU ZKÁZY jsou trosečníky účastníci večírku, na který bohatí manželé pozvali po koncertě asi dvě desítky přátel. Večírek se od začátku nedaří, neboť někteří ze služebnictva odešli před večeří a zbytek ve spěchu odchází v průběhu večeře. Po večeři hosté neodcházejí. Hostitelce je to z počátku divné, ale pak zjistí, že nikdo nemůže odejít. Něco jim v odchodu brání, ale nevědí co. Protože také zvenku nemůže nikdo do domu vstoupit, ocitnou se v naprosté izolaci. Jak plynou dny a noci a nedostává se jim jídlo a voda, začíná se tenká slupka dobrého vychování noblesní společnosti měnit. Odhalují se vzájemné averze, propuká nenávist, při hledání viníka jsou hosté schopni i zabít…

V Buñuelově tvorbě zaujímá ANDĚL ZKÁZY výjimečné postavení, srovnatelné s významem ZLATÉHO VĚKU. I v tomto obrazu úpadku rozumového, morálního, fyzického i duševního jsou hlavními tématy revolta, ateismus a nesmiřitelný útok proti světu, který žije s přesvědčením „po nás potopa“. Každý Buñuelův film však obsahuje nepřeberné množství významů symbolů a žádný nelze jednoznačně dešifrovat. Možná je to alegorie totálního selhání lidské společnosti nebo rasy. Možná je v něm sociální přístup. Služebníci mají instinkt, že něco není v pořádku, proto odcházejí. Bohatí instinkt ztratili, proto zůstali. Závěr filmu však i tuto explikaci zpochybňuje.V interpretaci nepomohl divákům ani sám Buñuel, jak dosvědčují jeho slova, uvedená v programu před premiérou filmu: „Bude-li vám film, který uvidíte, připadat nejasný nebo nepatřičný, život je rovněž takový. Věci se v něm opakují jako v životě a lze je rozličně vykládat stejně jako život. Autor prohlašuje, že si nechtěl pohrávat se symboly, aspoň ne záměrně. Nejlepší vysvětlení ANDĚLA ZKÁZY je možná takové, že rozumově není pro něj žádné vysvětlení.“ (Jiří Cieslar, Luis Buñuel. Čs. filmový ústav, Praha 1987, s. 60.)

Na rozdíl od ZLATÉHO VĚKU, který je konstruovaný na základě surrealistických automatismů, ANDĚL ZKÁZY je vystavěný z přísně zřetězených sekvencí, v nichž iracionálnost, sny a halucinace vytvářejí zneklidňující atmosféru, zakotvenou určitým způsobem v realitě. Absurditu příběhu zdůrazňují dialogy, sestávající z úryvků jakoby racionálních rozmluv, které pak v kontextu děje nabývají nové a nezvyklé významy. A nelítostná kamera Gabriela Figueroy, odhalující charakter a identitu protagonistů, podtrhuje další režisérovo sdělení o tom, že film je odrazem současného života a svědectvím stavu ducha našich dnů.

Luis Buñuel často opakoval, že se stal profesionálním filmařem až v Mexiku, a patrně měl pravdu. Než začal v Mexiku samostatně točit, byl režisérem pouze tří filmů: ANDALUSKÝ PES + ZLATÝ VĚK a ZEMĚ BEZ CHLEBA, které realizoval s finanční podporou své matky. Před jejich vznikem neměl žádné filmové zkušenosti. Nebyly to filmy komerční, jejich diváci byli víceméně spřízněné duše příslušníků avantgardy. Ve své další kariéře se dostal do styku s kinematografií jako produkční při výrobě několika španělských filmů v polovině třicátých let minulého století. Někteří historici a teoretici v nich hledají stopy Buñuelovy geniality. Patrně marně, sám Buñuel přiznával autorství jen u několika nápadů, které se snad v těchto filmech uplatnily. Během druhé světové války žil v emigraci ve Spojených státech. Po válce, v roce 1946, se dostal v jakési záležitosti do Mexika, kde mu náhodné setkání s mexickým ministrem vnitra umožnilo po mnohaleté přestávce věnovat se znovu filmové režii. První film, který v Mexiku natočil, bylo hudební melodrama VELKÉ KASINO (1946), které nemělo nic společného s jeho surrealistickými začátky ve Španělsku a bylo přesně tím, s čím Buñuel do té doby pohrdal. Přesto měl film pro něho velký význam, neboť se při jeho natáčení seznámil s technikou filmové práce a po šestnáctileté přestávce ve 48 letech znovu začala jeho kariéra filmového režiséra. VELKÉ KASINO nemělo úspěch ani u kritiky, ani u diváků, a proto dostal Buñuel další příležitost k samostatné režii až o tři roky později. Scénář VELKÉHO SVĚTÁKA (1949) napsal Luis Alcoriza, který se později stal jeho kmenovým spolupracovníkem. Kupodivu tato adaptace španělské komedie u diváků zabrala a Buñuel mohl v dalším roce natočit film, který pro něj znamenal návrat k umělecké práci - ZAPOMENUTÍ (1950). Tato sugestivní obžaloba mravně ohrožené mládeže u diváků v Mexiku úspěch neměla, ale kritika ji přijala velmi pozitivně a ve Francii, na festivalu v Cannes, získala cenu za režii.

Luis Buñuel v letech 1946 - 1964 natočil v Mexiku dvacet snímků, čtyři z nich v koprodukci se Španělskem, Francií a USA. Představují různorodou směsici - drama, melodrama, komedie. Jsou mezi nimi vynikající díla, snímky průměrné i zcela komerční. Mezi ty první patří mimo jiné již zmíněný film ZAPOMENUTÍ, DOBRODRUŽSTVÍ ROBINSONA CRUSOE (1952), ON (1952), ZLOČINNÝ ŽIVOT ARCHIBALDA DE LA CRUZ (1955) či NAZARIN (1958), pojednávající o knězi, který se ve jménu křesťanství postaví proti církevním i světským autoritám, ale při střetu své víry s okolním světem propadá zoufalství a pochybnostem. Posledním Buñuelovým mexickým filmem je ŠIMON NA POUŠTI (1964), který však - patrně z finančních důvodů - nebyl nikdy dokončen. Přesto byl uveden v oficiální soutěži na festivalu v Benátkách.

Přes značnou variabilitu Buñuelovy mexické tvorby - jak co do žánru, tak co do kvality - lze objevit v těchto filmech některé režisérovy konstanty: frustrace, zápas mezi instinktem a konvencemi, zápas pravdivého a falešného, racionálního a iracionálního, jednotlivce a společnosti, svobody a fantomy svobody.

Výběrová filmografie Luise Buñuela - mexické období

Doporučená literatura k Luisi Buñuelovi

                                                                      Autorka textu: Blažena Urgošíková

                                                                                                          zpět